R. L. Stine

Stopy hrůzy 29

Nová dívka

2

NOVÁ DÍVKA

R. L. Stine

Studio dobré nálady – nakladatelství Kredit

3

Copyright © 1990 by Parachute Press

Translation © Hana Procházková, 1993

Published in the arrangement with

Permissions & Rights Int. Ltd.

ISBN 80-7171-009-1

4

I.

Kdyţ Cory Brooks poprvé uviděl tu dívku, právě stál ve školní jídelně na hlavě.

Váţně. Stál na hlavě, opíral se o jednu ruku a v té druhé drţel tác

s obědem. Konec jeho černých kalhot dosahoval do výšky, kde měl

normálně hlavu.

David Metcaff, kamarád a společník z gymnastického týmu, mu

před chvilkou navrhl, aby Cory zkusil nějaký kejklířský kousek.

„Jasně, to přece nic není!“ Cory totiţ nikdy nevynechal příleţitost,

aby mohl Davidovi dokázat, ţe se ničeho nebojí. Chvíli váhal,

prohrabával si černé, kudrnaté vlasy a očima přejíţděl po velké,

přeplněné místnosti, aby se ujistil, zda se nedívá nikdo z učitelů. Pak

se prudce vymrštil do vzduchu, převrátil se a balancoval na hlavě na

jedné ruce a s tácem v druhé.

David mu tleskal a s několika dalšími diváky hvízdal od

vedlejšího stolu.

„Zkus to bez tý ruky,“ nabádal ho.

„Jo, zkus to!“ naléhal Arnie Tobin, další kamarád z týmu.

„Co kdybys to zkusil bez hlavy?“ zvolal nějaký vtipálek.

Cory se cítil nepohodlně. Do hlavy mu proudila krev, měl závrať a

v místě, které tlačilo na tvrdou, dlaţdicovou podlahu, ho bolelo.

„Schválně, jestli ten oběd sníš!“ provokoval David.

„A co takhle moučník? Dortík vzhůru nohama?“ ozvala se dívka

od okna.

Někteří proti hloupému vtipu protestovali hlasitým bručením.

„Cory, vypadáš senzačně!“ volal kdosi zezadu.

„Co se tady děje?“ zazněl varovný hlas učitelky.

5

Vtipy, halasné povzbuzování a smích, to všechno se náhle

ztlumilo, kdyţ Cory zahlédl tu novou dívku. Byla tak bledá! Tak

světlá! Tak krásná! Zprvu si myslel, ţe je to jen jeho představa. Krev,

která mu tekla do hlavy, asi způsobila, ţe viděl své myšlenky. Myslel

si, ţe má halucinace.

Šla k protější stěně a zamířila k dvojitým dveřím. Cory byl vzhůru

nohama a zahlédl ji jen letmo. Zastavila se, aby si ho prohlédla.

Viděl bledou tvář. Jejich oči se setkaly. Věděla, ţe se na ni dívá?

Smála se, nebo se mračila? Z jeho pozice bylo těţké to poznat. Pak

zatřásla světlou hlavou, jako by chtěla přerušit spojení, a zmizela mu

z dohledu.

Ty oči!

Kdo je to? Je tak neuvěřitelná, tak neskutečná!

Kdyţ myslel na tu novou dívku, zapomněl se soustředit na

rovnováhu. Nejdřív spadl tác s jídlem, pak sletěl Cory. Tváří sjel

přímo do oběda. Hrudí těţce uhodil o podlahu, dlouhé nohy zůstaly

roztaţené na podlaze. V místnosti propukla bouře smíchu a potlesku.

„Opakovat!“ hulákal Arne, který překřičel celý dav.

David spěchal Corymu na pomoc.

„Máš ještě nějaký skvělý nápady?“ bručel Cory, kdyţ vyndával

špagety a rajčatovou omáčku z vlasů.

„Příště dostaneš jen sendvič,“ smál se David. Měl mrkvově

červené vlasy, obličej plný oranţových pih a přeskakující hlas, takţe

psi v okruhu několika mil vţdycky nastraţili uši, kdyţ mluvil.

Cory si utřel špagety s omáčkou z obličeje do trika. Kdyţ se

podíval nahoru, stála nad ním paní Mac Reedyová, která měla toho

dne sluţbu v jídelně. Neříkala nic, jen nechápavě kroutila hlavou.

„Promiňte,“ omlouval se Cory. Připadal si v tu chvíli jako hlupák.

„Proč se omlouváš?“ ptala se s klidnou tváří paní Mac Reedyová.

Cory se začal smát. Učitelka má jistě smysl pro humor!

„Byl to Arnieho nápad,“ ţaloval David a ukazoval ke stolu, kde si

Arnie cpal do pusy tři preclíkové tyčinky najednou.

„Taky si myslím, ţe to mohl být Arnieho nápad,“ uvaţovala

nahlas paní Mac Reedyová, stále ještě s klidnou tváří. Pak najednou

vlepila Corymu pohlavek, otočila se a odešla.

Ještě ověšený nudlemi a pomazaný rajskou omáčkou se Cory

6

shýbl, aby sebral tác. „Davide, kdo byla ta dívka?“

„Jaká dívka?“

„Ta blondýnka, co před chvilkou odešla ven, kdyţ…“

„Kdo?“ David byl zmatený. Sebral ze země příbor a dal ho na tác.

„Viděl jsi ji?“

„Ne, díval jsem se na tebe, jak ze sebe děláš kašpara.“

„Já? Byl to přece tvůj nápad!“

„Nebylo mým nápadem, abys skákal po hlavě do talíře se

špagetama…“

„Byla to blondýnka a na sobě měla bledě modrý šaty.“

„Kdo?“

„No, ta dívka, kterou jsem viděl.“

„Tys viděl holku, co na sobě měla modrý šaty? Copak holky tady

nosí do školy modrý šaty?“

„Ty mi nevěříš?“ Cory se díval ke dveřím, jako by tam ještě

mohla být. Ale ţaludek mu připomněl, ţe si zničil oběd.

„Davide, máš nějaký peníze? Mám hlad.“

„Nevejrej na mě,“ bránil se David. Zašklebil se a couval.

„Jen pojď, dluţíš mi.“ Cory poloţil tác na prázdný stůl a šel za

ním. „Ne, ne, chlapče, to ti jen tak neprojde. Kde máš oběd?

Rozdělíme se.“ Zamířil k Davidovu stolu.

„Můj oběd – na to zapomeň!“

Cory vzal z Davidova podnosu jablko, pak si nabral plnou hrst

preclíkových tyčinek od Arnieho.

„Nech toho! Neber mi je!“ protestoval Arnie a snaţil se je

vybojovat zpátky.

„Chovej se přeci jako kámoš,“ mumlal Cory plnými ústy. „Hned

po škole máme trénink, ne? Kdyţ se nenajím, budu slabej a neudrţím

rovnováhu.“

„Neštvi mě,“ varoval ho Arnie, kdyţ páčil Corymu z rukou

tyčinky a jejich kousky si dával do úst. „Však my ostatní to

zvládneme bez tebe.“

Cory zaznamenal u Arnieho ještě něco víc neţ pouhou

rozmrzelost. Bylo mu z toho smutno, ale co mohl dělat? Věděl, ţe je

lepší neţ ostatní. Byl v univerzitním druţstvu od prvních let, kdy

přišel do Shadyside, a kouč Welner si opravdu myslel, ţe by mohl

7

vybojovat vítězství v celostátním mistrovství, které bude příští jaro.

To je dobře, ţe kouč Welner neviděl, jak jsem padal obličejem do

svého oběda, myslel si Cory. Dojedl zbytek Arnieho preclíkových

tyčinek, vypil několik posledních kapek čokoládového mléka z

Davidovy krabičky, zmačkal ji a hodil do koše.

„Dobrej oběd,“ prohlásil a škytl.

Arnie ukazoval Davidovi nový způsob tleskání. Na jeho obvykle

rozesmáté tváři se najednou objevil soustředěný výraz, kdyţ se

znovu a znovu pokoušel o správně tlesknutí.

Cory chvíli sledoval hru a potom se vydal přes místnost směrem

ke dveřím. Ani se na něho nepodívali. Nevšímal si kluků a děvčat,

kteří se posmívali jeho potřísněné košili a tuhnoucí rajčatové omáčce

ve vlasech.

„Hej, Cory, bacha!“ Kolem proletěla krabice od mléka, odrazila se

od stolu a spadla na zem.

Neotočil se. Myslel zase na tu dívku v modrých šatech. Viděl ji

jen několik vteřin, ale věděl hned, ţe je to nejkrásnější dívka, jakou

kdy spatřil.

Zpropadeně nádherná!

Znovu si vybavil její výraz.

Kde je? Kdo je to? Dovedu si ji představit nebo ne?

„Cory, ty ses koupal v obědě?“

Ani tentokrát se neotočil, aby viděl, kdo to na něho pokřikuje.

Uvědomil si, ţe musí vypadat hrozně. V tu chvíli doufal, ţe ji

nepotká. Nechtěl, aby ho viděla s rajčatovou omáčkou ve vlasech a

na košili.

Stál před svou skříňkou a uvaţoval, co dál. Je to vhodná doba na

sprchování? Podíval se na hodinky. Ne. Zvonek zazvonil popáté.

Moţná by mohl zkrátit angličtinu, ale pan Restin bude dnes

vysvětlovat důleţitou látku.

Lisa Blumová přišla nahoru. Chvíli hledala klíček od své skříňky,

strčila ho do dveří a teprve pak se na něho podívala.

„Vypadáš skvěle!“

„Díky.“ Podíval se na své tričko. „Připomínám ti snad dobu, kdy

jsme byli malí?“

„To teda ani ne, protoţe tehdy jsi býval čistotnější,“ smála se.

8

Cory a Lisa byli od dětství sousedy. Hrávali si spolu uţ jako

batolata a jejich rodiny si byly velmi blízké. Zůstali dobrými přáteli i

v době, kdy si chlapci hrají jen s chlapci a dívky jen s dívkami. Teď

uţ byli téměř dospělí a znali jeden druhého tak dobře, ţe se toto

přátelství stalo přirozenou součástí jejich ţivota.

Lisa byla celá tmavá. Dlouhé, černé vlasy jí padaly ve vlnách na

ramena. Její oči byly černé, mandlové. Obvykle tmavě nalíčené rty se

tvarovaly do polovičního úsměvu, kdykoli říkala něco veselého.

Mnozí o ní říkali, ţe vypadá jako Cher. Nezdálo se, ţe by tím

přirovnáváním byla polichocená, ale potěšená byla.

Teď se dívala na Coryho.

„Stál jsem v jídelně na hlavě,“ řekl, jako by to mělo plně vysvětlit

jeho vzhled.

„Zase?“ Shýbal se dolů, aby si vzala ze skříňky nějaké knihy.

„Komu ses předváděl?“

Ta otázka ho rozzlobila. „Říkal jsem jen, ţe jsem stál v jídelně na

hlavě. To neznamená, ţe bych se předváděl…“

„Doporučil ti to David, co?“

„Jak to můţeš vědět?“

„To je váţně dobrá otázka!“ Postavila se, ruce plné knih a

poznámkových bloků. „Takhle nemůţeš jít do třídy, vţdyť smrdíš

jako pizza.“

„A co mám dělat?“

„Počkej, půjčím ti triko.“ Sehnula se a šátrala ve skříňce.

„Holčičí triko? Nemůţu si přece oblíknout holčičí triko!“

Chytil ji za rukáv svetru, ale vytrhla se mu. „Není to holčičí triko,

je od Gapa. Můţou ho nosit jak holky, tak kluci.“ Hodila mu

černobíle pruhované triko. „Ale neţ se budeš oblíkat, tak se umyj.“

Zazvonilo. Ţáci postupně mizeli ve třídách. Dveře od skříněk

klapaly a v hale bylo čím dál větší ticho.

„Neblbni! Jak si mám umýt vlasy?“

Ukázala mu na umyvadlo na konci haly. Usmál se. „Jsi jednička,

Liso.“

„To je dobrý kompliment od frajera, co strká hlavu do špaget,“

odpověděla a její ústa se ztvarovala do známého, napůl křivého

úsměvu.

9

„Nalej na mě vodu,“ volal a mířil k nízkému umyvadlu. Rozhlédl

se ještě po hale, aby se ujistil, ţe tam nikdo není.

„Ne, Cory, nechci přijít pozdě.“ Přesto šla za ním.

„Liso, jsi fajn. Vţdycky jsem říkal, ţe jsi kámoška.“

Nenáviděla to slovo. Nechtěla být kamarádkou. Vzdychla si a

otočila kohoutkem. Doufala, ţe nikdo nepůjde kolem a neuvidí, jak si

Cory drhne z vlasů zaschlou omáčku a strká hlavu pod vodovod.

Zazvonil zvonek. Chtěla odejít do třídy. „Cory, musím jít.“

Postavil se, voda mu stékala po tvářích. „Je fajn, ţe voda v tomhle

umyvadle není nikdy studená.“ Svlékl si potřísněné triko a sušil si s

ním obličej a vlasy.

„Cory, váţně. Nechci přijít pozdě.“

Hodila mu čisté triko, posbírala knihy a utíkala do třídy.

Pruhované triko padlo na zem před Coryho sandály. Shýbl se, aby

jej zvedl.

Kdyţ se postavil, zase ji uviděl. Nejdřív modré šaty, pak světlé

vlasy. Byla si v polovině haly a spěchala do třídy.

Pohybovala se zvláštně, v jejích pohybech bylo cosi

nepřirozeného. Kdyţ běţela, nebylo slyšet klepání podpatků. Byla

tak lehounká, ţe to vypadalo, jako by se vznášela nad zemí.

„Počkej!“ volal za ní.

Uslyšela ho. Zastavila se a otočila k němu hlavu. Světlé vlasy se jí

vlnily po ramenou. Jejich oči se setkaly. Co to bylo v těch očích? Byl

to strach? Pohybovala rty. Něco mu říkala, ale on to neslyšel.

„Ne, prosím tě, ne.“

Říkala to?

Ne.

To nebylo ono. Nemohlo to tak být. Cory neuměl odezírat ze rtů.

„Prosím tě, ne?“

Ne.

Opravdu to říkala? Proč vypadala tak ustrašeně?

„Počkej, prosím tě…“ volal.

Zmizela ve třídě.

10

II.

Cory zlostně zabušil na dveře skříňky. „Co je to s tebou?“ ptal se David, který byl ještě po tréninku celý

zpocený.

„Já vůl!“ křičel Cory. „Vypadal jsem tam dneska jako idiot!“

„No a je snad ještě něco nového?“ David pokrčil rameny.

„Hlavně, ţe sis nevyvrtnul kotník jako já.“ Mnul si kotník, oteklý do

velikosti softbalového míčku. Cory hodil po Davidovi mokrý ručník

a zlostně se prodíral ke dveřím šatny. Byl to jeho nejhorší trénink v

roce, moţná i v ţivotě. Věděl proč.

Byla v tom ta nová dívka.

Cory ji viděl třikrát, naposledy v pondělí před pátou hodinou. Ale

nebyl schopen vymazat ji z mysli.

Jak byla nádherná!

Tu první noc se mu o ní zdálo. Jedl oběd ve školní jídelně.

Vznášela se, kdyţ šla po místnosti. Zastavila se u jeho stolu. Modré

oči jí zářily jako oceán na slunci. Naklonila se a její vlasy spadly na

jeho tvář. Jemné, voňavé.

Začala ho líbat na obličej, na tváře, na čelo. Jemné polibky, tak

jemné, ţe je sotva cítil.

Chtěl ty polibky cítit, ale nemohl. Zvedl ruku, aby se dotkl její

tváře. Zdálo se, ţe ruka prošla skrze ni.

Probudil se.

Sen s ním zůstal. Mohl to být krásný a vzrušující sen, ale nebyl.

Bylo v něm cosi chladného, mrazivého. Proč necítil její polibky?

Proč se nemohl dotýkat její tváře?

11

Další tři dny ji hledal v jídelně, v hale, ve třídách. Čekával u

předních dveří školy a doufal, ţe ji zahlédne. Ale nikdy se

neobjevila. Nikdo z lidí, kterých se Cory ptal, nevěděl, o koho jde.

Nikdo si nepamatoval, ţe by ji byl někdy viděl.

Teď, kdyţ procházel prázdnou chodbou, přemýšlel o tom, proč

byl jeho výkon v tréninku tak zlý, ale obraz její tváře se mu stále

vracel. Zase si představil, jak se vznáší chodbou.

„Jsi opravdová?“ ptal se nahlas. Hladké stěny odráţely jeho hlas.

„Ano, jsem opravdová, ale co ty?“ odpověděl dívčí hlas těsně za

ním.

Otočil se a uviděl za sebou Lisu. Tvářila se udiveně.

„Ty si mluvíš sám pro sebe?“

Cítil, jak v obličeji červená. „Co tady děláš? Škola uţ dávno

skončila.“

„Je to snad taky moje škola, ne? Můţu si tady zůstat, jak dlouho

chci. Jsi na omylu, jestli si myslíš, ţe jsi tady pánem ty.“

Pokrčil rameny. Neměl náladu na ţertování.

„Dělala jsem na Spektatoru. Dneska jsme to chtěli dokončit.“ Lisa

byla pomocnou redaktorkou školního časopisu ve Shadyside.

„Předpokládám, ţe jsi zase na gymnastice předváděl blbosti.“

„To nejsou blbosti,“ odpověděl nevrle. „V pátek soutěţíme s

Mattermannem.“

„Tak hodně štěstí. Oni jsou dost dobrý, ne?“

„Nejsou zas tak dobrý, jak se říká.“

Šli dolů halou aţ ke skříňkám, kde si vzali bundy a tašky.

„Jdeš domů?“ zeptala se. „Chceš, abych šla s tebou?“

„Jistě,“ souhlasil, i kdyţ se mu to ve skutečnosti nezamlouvalo.

Vyšli zadními dveřmi k parkovišti pro auta učitelů. Za

parkovištěm byl fotbalový stadion – betonové, oválné hřiště s

dlouhými, dřevěnými lavicemi po obou stranách. Za stadionem se

rozprostíral Shadyside Park, široká, travnatá plocha, kde rostly duby,

smokvoně a sassafrasové stromy. Park se svaţoval dolů k břehům

úzké, klikaté říčky Conovonky.

Blízkost parku byla velkou výhodou pro ty, kteří neměli

odpolední vyučování a mimoškolní aktivity. Bylo to báječné místo

pro přátelská setkání, relaxaci, pikniky a mejdany, studování, hry,

12

odpolední siesty, nebo obyčejné procházky s vyhlídkou na pomalu

plynoucí řeku.

Ale dnes ne. Foukal studený vítr a zvedal mračna hnědého listí,

které vířilo kolem.

Cory i Lisa si zapnuli bundy aţ ke krku, aby se chránili proti

nečekanému chladu. Podívali se na oblohu. Byla tmavá, plná

těţkých, sněhových mraků. Typická listopadová obloha.

„Jdeme přední cestou,“ navrhl. Zamířil před školu. Opírala se o

něho a snaţila se zahřát.

„To je uţ skutečná zima,“ poznamenala. Prošli přes Park Drive a

zamířili k North Hills. Po téhle cestě spolu šli uţ nejmíň tisíckrát.

Ale dnes se mu zdála jiná.

Ještě stále byl ve špatné náladě. Dlouho šli tiše. Stoupali do

kopce, vítr byl hned za nimi, hned jim silně foukal do obličeje.

Promluvili oba najednou.

On: „Viděla jsi tu dívku se světlými vlasy?“

Ona: „Co budeš dělat v sobotu večer?“

Oba současně zmlkli, pak zase současně spustili. Strčila do něj.

„Tak začni.“

„Ne, ty.“

Zahoukalo na ně auto. Pravděpodobně někdo ze školy v tmavě

modré Hondě Accord. Byla zima, takţe neviděli, kdo sedí uvnitř.

„Ptala jsem se, jestli máš něco v plánu na sobotu večer,“

opakovala.

„Ne, nemám.“

„Já taky ne.“ Její hlas zněl poněkud upjatě. Přičítal to větru.

„Viděla jsi tu blondýnku s velkýma modrýma očima?“ zeptal se.

„Jakou?“

„Nádherná holka, ale zvláštní. Taková staromódní. Byla hodně

bledá.“

Pustila jeho ruku. Nevšiml si znepokojení v její tváři.

„Myslíš Annu?“

Zastavil se a podíval se na ni, v jeho tváři bylo patrné vzrušení.

Pouliční světla zablikala. Vypadalo to, jako by se namísto odpovědi

rozsvítila.

„Anna? Jak se jmenuje dál? Ty ji znáš?“

13

„Je to nová holka. Hodně bledá. Blondýnka. Vlasy nosí sčesané

dozadu, vpředu má ofinu. Pořád chodí v šatech.“

„Jo, to je ona. Anna? Jak se jmenuje dál?“

„To nevím,“ odsekla, ale vzápětí toho zalitovala. „Myslím ţe

Corwinová. Anna Corwinová. Je v našem druţstvu při tělocviku.“

„Tak ty ji teda znáš. Jaká je?“ Stále se nehýbali z místa. Stíny

ohýbajících se větví mu přebíhaly přes tvář.

„Ne, Cory, neznám ji. Uţ jsem ti to říkala. Je to nová holka,

neznám ji dobře. Ve třídě nikdy nemluví. Sedí vzadu a je bledá jako

duch. Často chybí. Proč o ní chceš vědět?“

„C ještě? Pokračuj! Pověz mi všechno, co o ní víš.“

„To je fakt všechno,“ odpověděla netrpělivě a dlouhými kroky ho

předběhla. Dohonil ji.

„Původně jsem si myslel, ţe se mi jen zdála.“

„Ne, je skutečná,“ odsekla Lisa. „Snad ses do ní nezamiloval? Uţ

vím, jak to je – ty a David jste se vsadili, s kým půjde dřív na

schůzku, ţe?“ Strčila do něho, takţe skoro upadl na chodník.

„Mám pravdu? Vy dva jedete po kaţdý nový holce…“

Skoro ji neslyšel. „Nic víc o ní nevíš? Kde bydlí?“

„No jo! Slyšela jsem o tom něco. Přistěhovala se z Melrose. Její

rodina se nastěhovala do domu ve Fear Street.“

„Fear Street?“ Mráz mu přeběhl po zádech.

Fear Street byla úzká ulička, která vedla kolem městského

hřbitova a končila v hustém lese na konci města. Pro Shadyside měla

svůj zvláštní význam – říkalo se, ţe je prokletá.

Na začátku ulice naproti hřbitovu stál vyhořelý dům Simona

Feara. Říkalo se, ţe pozdě v noci je odtamtud slyšet strašidelné vytí a

výkřiky bolesti. Lidé v Shadyside si vyprávěli historky o těch, kteří

zabloudili v lese a navţdy zmizeli, o divných postavách potulujících

se mezi stromy, o strašidelných, neuhasitelných ohních, a příhodách

se mstivým duchem, který navštěvoval staré domy a plíţil se mezi

stromy, o nevyřešených vraţdách a jiných hrůzách.

Kdyţ byli Cory a Lisa ještě malí, jejich kamarádi se vzájemně

často pobízeli, kdo se odváţí jít v noci do Fear Street. Některé děti

výzvu přijaly, ale nikdy v ulici nevydrţely dlouho. I kdyţ byl teď

Cory starší, Fear Street mu naháněla hrůzu.

14

„Myslím, ţe Anna patří do Fear Street,“ řekla Lisa s úsměvem.

„Mohla by klidně chodit po některém z těch strašidelných domů jako

duch.“

„Je to nejkrásnější dívka, jakou jsem kdy viděl.“ Cory měl pocit,

ţe ji musí chránit před všemi útoky.

„Takţe jste se s Davidem přece jenom vsadili?“

„Ne!“ odsekl. Dál zůstal zahloubaný do svých myšlenek.

Došli aţ ke svým domovům, coţ byly tmavé šindelové domky,

které stály za zeleným ţivým plotem. Okolo se zelenal pěstěný

trávník. Podobaly se tak většině stavení v North Hills, nejhezčí části

města.

„A co sobota večer?“ zkusila to znovu.

„Jo, dobrá. Uvidíme se zítra,“ odpověděl a běţel rychle po dlouhé,

dláţděné cestě domů.

Anna. Anna Corwinová. To jméno se mu stále vybavovalo v

mysli. Jaké nádherné, starodávné jméno!

„Haló? Příjmení je Corwinová. Bydlí ve Fear Street.“

„Podívám se na to,“ odpověděl telefonista. Chvíli bylo ticho.

Proč jsem tak nervózní, kdyţ volám jen na informace? Cory si v

duchu nadával. Myslel na Annu celou dobu před večeří. Teď uţ byl

ve svém pokoji. Rozhodl se, ţe zjistí telefonní číslo.

Ticho bylo dlouhé. Seděl, opíral se o desku stolu, tuţku měl

připravenou nad ţlutým blokem vedle telefonu.

„Ano, je tady číslo – docela nově zavedené.“ Úředník ho přečetl a

Cory poznamenal.

„A jaká je adresa?“

„To vám nemůţu říct, pane.“

„Prosím. Slibuju, ţe to na vás nikomu neřeknu,“ ţadonil Cory.

Úředník se kupodivu zasmál. „No dobrá. Máte štěstí, ţe jsem tady

dneska naposledy. Je Fear Street, číslo 444.“

„Děkuju, jste velmi laskav.“ Poloţil sluchátko.

Cory stál nad stolkem a díval se na Annino telefonní číslo ve

ţlutém notesu. Mám jí zavolat? Kdybych jí zavolal, co bych řekl?

Zavolej jí, Cory! Zavolej jí! Dělej, neboj se!

Je to přece jenom dívka. Pravda, nejkrásnější dívka, jakou jsi kdy

viděl, ale nic víc.

15

Zvedl sluchátko. Ruce měl studené a vlhké, i kdyţ v pokoji bylo

celkem teplo. Díval se na číslo ve ţlutém notesu, aţ se mu číslice

začínaly rozplývat před očima.

Ne, nemůţu jí volat. Co bych vůbec říkal? Jen bych koktal jako

hlupák. Ona uţ stejně ví, ţe jsem cvok. Viděla přece, jak stojím na

hlavě ve školní jídelně.

Zvedl sluchátko.

Ne, nemůţu. Ještě ne.

Ale proč ne?

Je to hloupost. Budu ze sebe dělat idiota.

Začal pomalu vytáčet číslo.

Poloţ ten telefon, Cory. Nebuď blázen!

Telefon zazvonil jednou, podruhé.

Moţná, ţe si ani nevzpomene, kdo jsem.

Telefon vyzváněl dál. Asi nikdo není doma. Nechal jej vyzvánět

mnohokrát. Chtěl uţ zavěsit, kdyţ vtom uslyšel na druhé straně hlas

mladého muţe.

„Haló?“ Nečekal nikoho jiného neţ Annu. Najednou měl úplně

sucho v ústech, takţe nemohl promluvit.

„Je tam Anna?“

„Kdo?“

Co je to za chlápka? Proč jeho hlas zní tak rozmrzele? Moţná, ţe

ho Cory probudil.

„Promiňte – je to dům Corwinů?“ zeptal se.

„Ano, to je,“ zaskřípal hlas do jeho ucha.

„Mohl bych mluvit s Annou?“

Dlouhé ticho.

„Je mi líto. Tady bydlí sice Corwinovi, ale Anna tu není.“

Zavěsil.

16

III.

Kdyţ přišel druhý den ráno do školy, první, koho uviděl, byla Anna Corwinová.

Ten den hodně pršelo a foukal silný, nárazový vítr. Vběhl do

domu postranními dveřmi. Přes hlavu si přetáhl bundu. Mokré

polobotky klouzaly po podlaze. Málem do ní vrazil. Zastavil se tím,

ţe se zachytil stěny. Sundal bundu a zadíval se na ni. Měla skříňku

hned vedle dveří. Brala si knihy z vrchní police a zdálo se, ţe si ho

ani nevšimla.

Byla oblečená do bílého svetru s šedou sukní, vlasy měla sčesané

dozadu a svázané bílou stuhou.

Jak je bledá, pomyslel si. Jako by měla průsvitnou kůţi.

Najednou si vybavil hrubý muţský hlas v telefonu. Tady jsou

Corwinovi, ale Anna tu není.

No dobrá, ale tady je.

Kdo asi byl ten chlápek, který se snaţil Coryho obelhat? Moţná,

ţe to byl ţárlivý přítel. Nebo snad vytočil špatné číslo a dotyčný

povaţoval všechno za špatný vtip?

„Ahoj,“ pozdravil ji. Sundal si z ramene tašku. Proud vody ze šatů

mu tekly přímo do bot.

Otočila se. Vypadala velmi překvapená. Její oči, ty udivené oči, se

dívaly přímo do jeho a pak se rychle sklopily dolů. Nervózně si

odkašlala.

„Jsi tady nová?“

Vynikající začátek, Cory, můţeš si gratulovat! Pronesl jsi dvě

slova a kaţdý musí poznat, ţe jsi hlupák.

„Ano.“ Znovu si odkašlala. Její hlas byl jen o málo silnější neţ

17

šepot. Ale zdálo se, ţe je potěšená.

„Jmenuješ se Anna? Já jsem Cory Brooks.“

To je o něco lepší, Cory. Jen se uklidni, všechno bude dobrý.

Podal jí ruku. Chtěl se jí dotknout, aby se ujistil, ţe skutečně

existuje. Ale všiml si, ţe mu z dlaní kape voda. Oba se na sebe

podívali. Rychle schoval ruku za záda.

„Jsem ráda, ţe jsme se poznali,“ řekla. Něco hledala ve skříňce.

„Přistěhovali jste se do Fear Street, je to tak?“ Byl uţ čas jít do

třídy, ale nechtěl ji opustit. Tak dlouho trvalo, neţ ji našel!

„Ano,“ pravila šeptem a znovu odkašlala.

„To musíš být hodně kuráţná. Slyšela jsi o těch historkách z Fear

Street? Myslím o strašidlech a tak.“

„Strašidla?“ Oči se jí rozšířily, ve tváři se objevil strach.

Okamţitě litoval, ţe to řekl. Zdálo se mu, ţe zbledla ještě víc.

„Jaké historky?“

„Jen povídačky,“ opravil se. „Není to vůbec pravda, fakt.“ Jen tak

dál, Cory. To bylo to jediné, cos uměl říct? Jsi uboţák a pitomec!

„Ach tak,“ vzdychla něţně. Strach z jejích očí však nezmizel.

Jak je krásná, myslel si. Všechno kolem ní je tak něţné, tak lehké.

Připomněl si sen, který se mu o ní zdál, a upadl do rozpaků.

„Nazdar, Cory!“ zavolal na něho kdosi. Otočil se, aby viděl, kdo

to byl.

„Později, Arnie!“ Viděl, jak Arnie vstupuje do kantýny. Otočil se

zpátky k Anně.

„Já – já jsem k vám včera večer volal domů. Chtěl jsem – chtěl

jsem ti jenom říct… Nějakej chlápek mi řekl, ţe tam nejsi. Moţná

jsem měl špatné číslo, nebo –“

„To ne,“ zašeptala. Zavřela skříňku a zamkla ji.

Otočila se a aniţ by se ohlédla, utíkala přes chodbu.

Zmizela v davu ţáků.

„Dobrá sestava!“ Trenér welner poplácal Coryho po zádech. Ten

se na trenéra zazubil. Věděl, ţe odvedl dobrý výkon, ale bylo

vţdycky příjemné, kdyţ to slyšel od učitele.

Pan Walner, přísný, silný muţ s vynikající kondicí i ve svých

padesáti letech, obvykle šetřil pochvalami. Kdyţ něco hezkého řekl,

jistě to byla pravda.

18

Pokračovala soutěţ s Mattermannem. Jednalo se o první kolo

sezóny. Cory se podíval k lavicím, zda byl David svědkem jeho první

a téměř perfektní sestavy. Pak si uvědomil, ţe David si při posledním

tréninku vymkl kotník. Nejspíš byl teď někde na tribuně mezi

lavičkami a litoval sám sebe.

„Na ty kruhy moc netlač,“ radil ještě trenér. „Jdeš nahoru dost

rychle, a tak můţeš vypadnout z rytmu.“

„Vím,“ souhlasil Cory. Snaţil se dýchat klidně a zhluboka.

„Jsi nervózní?“ ptal se Welner. Pozorně Coryho sledoval, jako by

chtěl z jeho očí vyčíst, v jakém je psychickém stavu.

„Ne, váţně ne. Jsem jen trochu rozrušený.“

„Fajn, to právě potřebujeme. Jen si pamatuj – nespěchej a netlač

na kruhy. Nech tomu volný průběh.“ Otočil se na druhou stranu a

zařval: „Vstaň, Tobine! Odpočineš si později!“ Arnie právě udělal

přemet na zakončení sestavy a přistál na zadku. Dvacet či třicet

diváků na lavičkách se začalo smát. Arnieho obličej zrudl, kdyţ se

zvedal, ale znovu sebou plácl na matraci.

Kouč Welner zavřel oči a znechuceně zakroutil hlavou. Arnieho

uklouznutí jistě druţstvu nepomůţe. A přitom jeho sestava na

matracích byla jedna z nejúspěšnějších. Na kruzích byl úplně

nemoţný, na bradlech také.

Mattermannovi hoši byli ve srovnání s Corym a jeho kamarády

úplní trpaslíci, ale pro ně to byla výhoda. Byli lehcí, silní a pohybliví.

Chlapec jako Arnie by mohl hrát fotbal, myslel si Cory. Co ho

vedlo k tomu, ţe se chtěl stát gymnastou? Co vůbec vedlo Arnieho v

jeho rozhodování? Byl to nejnanicovatější kluk, jakého Cory znal.

Prochechtával se ţivotem. Zdálo se, ţe v jeho hlavě se snad nikdy

neobjevila váţná myšlenka.

„Dobrý, Brooksi,“ ozval se hlas trenéra. „Ukaţ mu, jak se to

dělá.“ Cory se zhluboka nadechl a zamířil ke kruhům. Z nějakého

důvodu si vţdycky připadal větší při skutečných závodech neţ na

tréninku. Kdyţ začal cvičit sestavu, zapomněl na svět. Pohyby svalů

byly zautomatizované. Sestavu cvičil tisíckrát a tisíckrát, bylo jako

stroj, jako hladce fungující mašina.

Dobře. Teď nahoru. A přes.

Hladce, Cory. A teď přidej. Připrav se. Teď přijde těţší část.

19

Nahoru, nahoru…

Uviděl Annu. Seděla na lavičce.

Byla to skutečně Anna?

Ne. To nemohla být ona – nemohla to být ona!

A přes. Znova. Zastavil se. Otočil se…

Ne. To byla jiná blondýnka.

Oči. To přece byly její oči!

Ano. To byla Anna. Jaké překvapení!

Dívala se na něj těma svýma očima.

Dívá se na mě, myslel si. Přišla, aby se na mě podívala.

Ohlédl se po ní. Uklouzl. Těţce dopadl na podlahu.

Necítil bolest, byl jen zmatený. Ve skutečnosti neupadl, ţe?

Přece nepokazil celou sestavu jen proto, ţe se nesoustředil kvůli

nějaké dívce?

„Spadl jsem kvůli ní,“ řekl nahlas a smál se.

„Co je tady k smíchu?“ křičel vztekle kouč Welner.

„Spadl jsem kvůli ní,“ opakoval si Cory sám pro sebe. Podruhé

jsem kvůli ní spadl, podruhé jsem se ztrapnil před lidmi.

Kvůli ní.

Je tohle snad opravdová láska?

„Co je tady k smíchu, Brooksi?“ Trenér se tvářil zle. „Jsi snad

nakonec hysterický? Ztratil jsi hlavu, nebo co?“

„Jsem v pořádku,“ odpověděl Cory a kopal do okraje ţíněnky.

„Jen jsem uklouzl, to je všechno.“

„Budou ještě další soutěţe. Tohle bylo jen divadelní představení,

Brooksi. Osprchuj se, jdi domů a na dnešek zapomeň,“ řekl Welner.

„Tak jo…“ Cory se stále díval mezi lavičky. Ještě se pamatoval,

kde seděla – uprostřed třetí řady.

Ale uţ tam nebyla. Viděl jen prázdné místo.

Byla tam vůbec? Uţ si ji ani nedovedl představit. Opravdu spadl

kvůli té dívce?

Ne. Samozřejmě, ţe ne.

„Musím s ní mluvit,“ řekl nahlas.

„Musím jí zase zavolat.“

20

IV.

Cory se díval na kalendář, který visel nad stolem. Je sobota večer a já sedím sám ve svém pokoji, do ucha mi řve hudba z walkmena,

čumím na stůl a stejně neposlouchám, protoţe myslím na Annu.

Uvědomil si, ţe je nervózní. Vytrhl sluchátko a mrštil s ním o stůl.

Anna, Anna, Anna.

Znělo to stejně na všechny způsoby.

Skvělé, Cory. Skvělé! Tvoje myšlenky se točí jen kolem ní.

Věděl, ţe by na ni neměl stále myslet, ale jak to udělat? Byla

všudypřítomná, ať dělá cokoli. Dřív se mu také líbily dívky, ale

nikdy to nebylo takové jako teď.

Naklonil se a uchopil sluchátko. Pozvu ji do kina, nebo něco

podobného. Kdybych ji znal trochu víc, tak bych tolik nešílel. Ty

oči! Ten šeptavý hlas!

Ne. Dost. Nemůţu jí volat v sobotu večer. Nemůţu volat téměř

neznámé dívce v sobotu večer. Stejně asi není doma.

Zkusím to jindy. Ale zdálo se, ţe byla ráda, kdyţ jsem jí oslovil u

šatny. Ne. Nemůţu jí volat, zlobila by se. Myslela by, ţe automaticky

předpokládám, ţe je doma, ţe nikam nechodí.

Zavolám Davidovi a půjdeme třeba do klubu nebo někam jinam.

NE. David nikam nemůţe, protoţe pajdá o berlích.

Zavolej jí, Cory, bude ráda, ţe tě slyší. Jistě, bude nadšená!

Nakonec sluchátko poloţil. Ne. Dneska ne.

Uţ vím – potkám ji v pondělí ráno v šatně u skříňky a pozvu ji na

košíkovou.

Cítil se o něco lépe, protoţe měl konečně plán.

Co teď? Hodiny na stole ukazovaly osm dvacet. Rodiče hráli u

21

Blumových kanastu. Rozhodl se, ţe se podívá, co dělá Lisa.

„Liso, jsi doma?“ zavolal z okna.

„Ano, je doma,“ odpověděla místo ní paní Blumová. „Proč nejdeš

mezi nás? Lisa dneska nemá rande…“

„Tak prima,“ Cory vzal z kuchyně sáček smaţených brambůrků,

balíček čokolády a nějaké sušenky, protoţe u Blumů nikdy nebylo

nic k jídlu. Proto asi bývala Lisa tak depresivní – prostě hladověla,

myslel si Cory.

Řeknu jí o Anně. Potřeboval o ní s někým hovořit. S Davidem a

Arniem to nebylo moţné, protoţe se mu začali hned posmívat.

„Jak dopadla soutěţ s Mattermannem?“ ptal se otec.

„Ani se neptej,“ odpověděla matka.

„Ani se neptej,“ opakoval otec šeptem, který bylo slyšet aţ na

druhé straně ulice. „spadl z kruhů…“ Všichni se smáli.

„Tak ti teda děkuju, tati,“ zavolal Cory z okna.

V rukou drţel balíčky s jídlem a otevíral zadní dveře. Vyšel do

mrazivé noci. Stříbrný měsíc byl částečně překrytý mraky. Jak je

měsíc bledý! Má stejnou barvu jako Anniny vlasy!

Ach Cory, co to zase vyvádíš? Vidíš ji všude – i v měsíci. Začínáš

blbnout, chlapče, docela blbnout. Musíš se vzpamatovat!

Třikrát zaklepal, neţ mu Lisa otevřela zadní dveře domu. Měla na

sobě těsné dţíny a staré, vytahané triko, nejspíš po otci.

„Ahoj, to jsi ty,“

„A kdo by to podle tebe měl být?“

„Myslela jsem, ţe třeba zloděj, nebo tak něco. Prostě něco

vzrušujícího.“ Ustoupila, aby mohl dovnitř. Smála se. „Jenom jsem

ţertovala. Jsem fakt ráda, ţe jsi tady.“

Odloţil balíčky s jídlem.

„Tak teď jsem ale váţně ráda.“ Oběma rukama si nabírala. „Mám

hroznej hlad.“

Šel za ní do pokojíku a sedl si na hnědý, koţenkový gauč naproti

stěně. Nasypal bramborové lupínky do velké, keramické mísy a sedl

si k ní. Taky dobrá sobotní noc!

„Cos dělala?“ zeptal se a nabral si plnou hrst chipsů. Dával si je

do úst po jednom, tak mu chutnaly víc.

„Zatím nic. Chtěla jsem se koukat na video, ale nevím.“

22

„Co tam máš?“

Šla přes místnost ke stolku s televizí a ze zásuvky vyndala

videokazetu. „Hvězdná cesta.“

Sklopenými palci naznačil, ţe nemá zájem. „Nechce se mi na

hvězdnou cestu.“

„Ani mně ne. Přišla jsem do půjčovny pozdě. Všechny dobrý věci

uţ byly pryč.“

Plácla sebou na gauč, tentokrát blíţ k němu. Oba najednou sáhli

pro brambůrky. Jejich ruce se dotkly. Rychle ucukla. Nevšiml si, jak

se zastyděla.

„Tak jak jde ţivot? Cory?“ zeptala se a otočila se k němu.

Dotýkali se teď koleny.

„Nic moc.“ Pokrčil rameny.

Poloţila mu ruku na rameno. I přes košili cítil teplo, které z ní

vyzařovalo. „Chudáčku, copak máš za problémy?“

„Sám nevím. Nic váţného. Vlastně všechno je problém…“

„Pssst,“ zašeptala. Chvíli nic neříkali. Přiblíţila svou ruku k jeho

kudrnatým vlasům a pohrávala si s nimi. „Slyšela jsem o

závodech…“

„Zvoral jsem to,“ zabručel. „Strašně jsem to zvoral.“

Naklonila se k němu, kudrlinky jeho vlasů navléknuté na prstu.

„Nebuď z toho smutný, Cory. Bylo to přece první kolo.“ Odstrčila

misku s brambůrky a přiblíţila se k němu.

„Byla tam Anna Corwinová. Viděl jsem ji, jak se na mě dívá. Byl

jsem z toho úplně vedle, nesoustředil jsem se.“

„Coţe?“

„Říkám, ţe tam byla Anna Corwinová. Dívala se na mě těma

svýma modrýma očima a…“

„Tak uţ dost!“

„Coţe?“

„Nic. Nic jsem neříkala.“ Odtáhla se od něho a postavila se. Díval

se na ni vyděšeně. Proč se zlobí?

„Uţ jsi někdy s Annou mluvila?“ ptal se.

Stála nad ním, ruce zkříţené na prsou. „Cory, myslím, ţe bys měl

jít domů.“

„Proč? Právě jsem přišel.“

23

„Ne, váţně. Jdi domů.“

„Ale proč?“

„Já – nemám zrovna náladu na společnost. Uvidíme se v pondělí

ve škole. Dnes večer si nechci s nikým povídat…“

„Dobrá. Promiň, jestli jsem tě otrávil. Mám tu nechat to jídlo?“

Dívala se na něho. Vzala krabičku sušenek. Chvíli to vypadalo, ţe

ji po něm hodí, ale nechala si ji v ruce. „Vem si sušenky, já dojím ty

brambůrky. A co ta tvá éterická bytost? Taky by mohla ztloustnout.

Proč ne?“

„Rád bych, abys byla veselá.“ Ale nešlo to.

Za několik okamţiků byl zase venku. Šel domů chladivou trávou.

Byl zpátky ve svém pokoji, seděl na posteli a přemýšlel, co se

zbytkem noci.

Jaký vlastně Lisa měla problém? Uvaţoval. Jako by to dneska ani

nebyla ona. Byla smutná. Ale nejen proto, ţe neměla ţádnou

schůzku, muselo ji rozladit něco jiného. Ale co?

Podíval se na hodinky na stole – devět dvacet pět. Jeho oči padly

na ţlutý blok vedle telefonu. Šel blíţ a prohlíţel si Annino telefonní

číslo. Aniţ by o tom příliš přemýšlel, aniţ by byl nervózní, nebo se

pokusil si to vymluvit, začal pomalu vytáčet číslo.

Telefon zazvonil jednou, dvakrát… Jako by volal do velké dálky.

Po třetím zazvonění uslyšel klepnutí. Někdo zvedl sluchátko.

Něţný ţenský hlas na druhé straně řekl: „Corwinovi, haló?“

„Haló – Anno?“

Dlouhá pauza. Cory slyšel na lince praskání.

„Kdo?“ opakoval ţenský hlas.

„Mohl bych hovořit s Annou, prosím?“

Ţena hlasitě vzdechla. Zase ticho. Potom Cory slyšel v pozadí

hlasité skučení. Co to bylo za hrozný zvuk? Znělo to jako dívčí křik.

Jistě to byla televize. Musela to být televize.

„Proč sem voláte? Proč se ptáte na Annu?“ řekla rozzlobeně.

„Já – já jen…“ Zase uslyšel dívčí sténání.

„Nech mě! Je to pro mě! Vím, ţe je to pro mě!“

Ţena si sténání nevšímala.

„Proč mi voláš? Proč mě tak mučíš?“ ptala se roztřeseným

hlasem.

24

„Je tam Anna?“

„Ne, ne, ne! Víš přece, ţe Anna tady není! Víš, ţe není! Přestaň!“

Bylo slyšet další křik.

Někdo poloţil telefon.

25

V.

Cory chvíli poslouchal bzučení v aparátu. Čekal, aţ se mu zklidní tep. Znovu a znovu si opakoval rozhovor s tou ţenou, slovo po slovu.

Stále slyšel dívčí výkřik: „Nech mě mluvit. Je to pro mě! Vím, ţe je

to pro mě!“

Co se tam stalo?

Jeho myslí vířily šílené a strašlivé myšlenky. Co udělali Anně?

Proč ji nedovolili, aby šla k telefonu? Proč vytrvale lhali, ţe tam

není?

Fear Street. Stala se snad její další obětí? Byla uvězněná ve

vlastním domě? Mučili ji?

Asi jsem viděl hodně špatných filmů. Jsem směšný.

Ale jaké je tedy vysvětlení?

„Půjdu tam,“ řekl si nahlas.

Myšlenka se objevila zčista jasna. Najednou se to zdálo

jednoduché. Podíval se na hodiny – bylo něco málo přes deset. Ještě

je čas. Zkontroloval svůj vzhled v zrcadle koupelnových dveří. Stáhl

si rukávy košile, vlasy sčesal dozadu a vyšel z pokoje. Zastavil se v

půli schodiště. Chvíli váhal. Chci opravdu jet do Fear Street sám? Co

kdyţ se v tom domě stalo něco hrozného? Co kdyţ ty zvuky nebyly v

televizi, ale opravdové?

V myšlenkách se mu promítly historky z poslední doby. Tříčlenná

rodina byla nalezena zavraţděn v lesíku Fear Street, ale nikdo nikoho

nepostrádal, nikdo je neidentifikoval.

Další nevyřešená vraţda ve Fear Street.

Cory se rozhodl, ţe zavolá Davidovi a poţádá ho, aby tam šel s

ním. David jistě teď sedí doma a nudí se. Potřebuje trochu vzrušení.

26

David kupodivu souhlasil, i kdyţ si myslel, ţe je to podivný

nápad.

„Řekni to rovnou, Brooksi,“ ozval se, kdyţ mu Cory vysvětloval

svůj úmysl. „Chceš jet do Fear Street, vniknout do nějakého

strašidelného domu, abys tam našel dívku, která neexistuje.“

„Jo, tak nějak.“

„O.K. to zní zajímavě. Zastav se tak za deset minut…“

„Za pět minut jsem tam.“ Cory zavěsil dřív, neţ si to David mohl

rozmyslet. Dobrák David, s ním můţu vţdycky počítat.

Rodiče ještě hráli kanastu. Seděli tiše, soustředěni na hru.

„Jdu na chvíli ven,“ seděli otci. „Který auto si můţu vzít?“

„Není trochu pozdě?“ ozvala se matka, aniţ zvedla oči od karet.

„Je teprve deset.“

„Vem si forda. Matčino auto si neber,“ řekl otec.

„Kam vůbec jedeš?“ ptala se matka.

„Jen k Davidovi.“ Byla to vlastně pravda.

„Tak budeš si povídat, nebo budeš hrát?“ ozvala se netrpělivě paní

Blumová. Ke konci hry bývají většinou všichni netrpěliví.

„Jak je Davidovi?“ zajímal se pan Blum.

„Zle. Chodí o berlích.“

„Chudák kluk,“ bručela paní Blumová a dívala se dál do karet.

„Končím,“ prohlásil nešťastně pan Brooks.

Cory si vzal z kuchyňské poličky klíčky a zamířil k autu. David

bydlel o šest bloků dál v severní části North Hills, asi dvě minuty

jízdy autem.

Cory zaklepal na přední dveře. A čekal. Trvalo dost dlouho, neţ

se David objevil. „Promiň, ale nemůţu s tebou jít.“

„Jak to myslíš?“

„Prostě nemůţu. Máma mě nechce pustit.“ Tvářil se zahanbeně.

„Ahoj Cory.“ Ozvala se Davidova matka ze dveří. „Nechci

Davida pustit ven, vţdyť se sotva postaví na nohu. Kromě toho je

nachlazený.“

„Jistě, paní Metcalffová,“ řekl Cory zklamaně. „Tak ty jsi

nachlazený,“ šklebil se na Davida. „Anděl stráţný od maminky na

tebe seslal chřipku?“

David krčil rameny. „Dej mi pokoj, jo.“

27

„Zavolám ti, jak to dopadlo ve Fear Street. Kdyţ se neozvu, pošli

pro mě Armádu spásy.“

„Viděl jsi film Poltergeist? Aţ vejdeš do toho domu, tak se moţná

dostaneš rovnou na televizní obrazovku.“

Cory se ale nesmál. „Ty si asi myslíš, ţe to je všechno velká

regrace.“

David se usmál. „Jo, myslím si, ţe je to všechno blbost.“

„Dobře…“ Cory se otočil a sestupoval dolů kamenitou cestou.

„Třeba máš pravdu.“

Jel Park Drive a zamířil k Fear Street. Byla chladná, vlhká noc.

Hustá mračna mlhy se převalovala po kopcích. Zapnul topení a pustil

rádio. Potřeboval hlasitou hudbu, aby ho povzbudila.

Hlasatel oznámil Beatles. „Dvacet hitů od Beatles v abecedním

pořádku.“ Cory se zasmál. Proč by měl někdo chtít poslouchat hudbu

podle abecedy? Přál si, aby tady s ním byl David a taky se smál.

Nelíbila se mu představa, ţe pojede do Fear Street za chladné,

mlhavé noci úplně sám. „Jenom projedu kolem domu a podívám se,

co se děje. Nemusím přece ani vylézt z auta,“ říkal si nahlas.

Mlha byla stále hustší, kdyţ projíţděl Canyon Road a vjelo do

údolí. V této části města bylo v noci vţdycky mlhavo. Světla aut jako

by naráţela na vířivé mlţení a odráţela se zpět. Zapnul dálková

světla, ale bylo to ještě horší.

Protijedoucí auto se mu vyhnulo na poslední chvíli. Uvědomil si,

ţe jeden řidič druhého nevidí, a ta myšlenka ho polekala.

Ale mlha se projasnila, kdyţ zamířil dolů k Mill Road. Malá

toyota, nacpaná alespoň šesti mladíky, ho s hlasitým troubením

předjela. Vzpomněl si na sen o Anně, ve kterém ho líbala na tváře.

Při té vzpomínce se začervenal. Zesílil rádio. Právě hráli Love Me

Do. V mysli se mu stále oţivoval milostný sen. Málem minul

odbočku do Fear Street. Uvědomil si, kde je. Prudce šlápl na brzdu,

aţ se auto smykem otočilo po kluzkém chodníku. Kdyţ vjel do úzké,

křivolaké uličky, jako by se setmělo. Vysoké javory a duby lemovaly

obě strany ulice, větve vytvářely klenbu a blokovaly bledé světlo

pouličních lamp.

Ve tmě skoro neviděl, ale věděl, ţe uţ projel kolem Simonova

domu. Přidal rychlost a zesílil topení. Oprýskané domy stály většinou

28

dál od ulice za neupravenými trávníky posypanými hnědým listím.

„Jak mám vědět, který dům je její?“ ptal se sám sebe. Rukávem

košile utřel vnitřní část předního skla a snaţil se přečíst čísla domů.

Neúspěšně.

„Jaké to vůbec bylo číslo?“ Začal propadat panice. Jel snad

takovou dálku, aniţ by znal číslo domu? Ne. Vzpomněl si. Bylo to

444. Zajel ke kraji ulice a zamířil do parku. Ztlumil světla. Čekal, aţ

oči přivyknou tmě. Byl by jistě viděl líp, kdyby světla zůstala

rozsvícená. Vypnul motor, otevřel dveře a vystoupil. Kdyţ chce

hledat její dům, musí jít dál pěšky. Čísla byla na předních dveřích

domů, takţe nebylo moţné je přečíst z auta.

Otřásl se. Košile ho příliš nechránila před vlhkým chladem.

Zhluboka nabral dech. Ve vzduchu byl cítit kyselý pach – asi

zkaţené odpadky.

Poblíţ se ozvalo zavytí nějakého zvířete. Byl to dlouhý, zoufalý

nářek. „To není jako vytí psa. Mohl b y to být třeba vlk.“ Díval se

směrem, odkud zvuk přicházel.

Zvíře se zase ozvalo, tentokrát blíţ. Cory si najednou vzpomněl,

ţe uţ ve Fear Street byl – jako devíti, nebo desítiletý chlapec.

Kamarád Ben ho vyprovokoval, aby šel do lesa. Jednou tu odvahu

měl a zkusil to, ale po několika minutách chůze ho cosi chňaplo za

rameno. Moţná, ţe to byla jenom větev stromu, moţná ne. Křičel a

utíkal pryč. Nikdy v ţivotě neměl takový strach.

„Teď na to nemysli,“ řekl si nahlas. Jeho boty skřípaly na štěrku,

který lemoval okraje silnice. Došel aţ ke kovové poštovní schránce

překlopené do ulic. Navzdory tmě se snaţil přečíst vybledlá čísla na

jejím boku, ale byla téměř smazaná.

Zase se ozvalo vytí, tentokrát z větší dálky. Náhle se ztišil vítr.

Jediný zvuk, který bylo slyšet, bylo vrzání jeho bot. Míjel velký,

větrem ošlehaný dům, jehoţ okenice visely jen na zrezivělých

pantech. Z nějakého důvodu leţela uprostřed trávníku rezatá lodní

kotva. Ve vozovce stál starý vlakový vagón s utrţeným nárazníkem a

dvěma okny, krytými lepenkou.

„Nádherná noc na vycházku,“ hovořil Cory sám k sobě. Začal si

broukat melodii Love Me Do. Pak si začal zpívat hlasitěji. Proč ne?

Nebyl tu nikdo, kdo by ho slyšel. Fear Street byla zcela opuštěná.

29

Nic se nehýbalo, kromě hnědých listů unášených větrem.

Jeden dům byl jasně osvětlený. Vchodová světla vytvářela na

trávníku zlaté pruhy, přízemí i první patro zářily. Byl to Annin dům?

Ne. Číslo vchodu bylo 442. Vítr se opět zvedl a ochladil Corymu

záda. Schoval ruce do kapes. Najednou měl tušení. Otočil se zády k

autu. Neviděl ho. Ulice byl zahnutá. Měl by se vrátit? Ne. Musí jít

dál. Další dům by měl být Annin.

Jestli tady opravdu bydlí.

Zrychlil. Chodník pod jeho botami byl vlhký. Několikrát uklouzl.

Poslední dům byl neupravený, s nízkým plotem na dvorku. Byl

Annin? Nemohl najít schránku na poštu. Tady je. Dole na ulici.

Spadla z podstavce.

Zvedl ji. Po straně bylo napsané číslo 444. To bylo to pravé. Pustil

ji zpátky na zemi a otřel si mokré ruce do kalhot.

Dům byl tmavý a tichý, nikde ţádné známky ţivota. Ani na ulici

nestálo ţádné auto. Cory nakoukl přes nízký plot do předního

vchodu. Skleněné dveře byly otevřené, a jak s nimi cloumal vítr,

tloukly o dům. Vedle dveří leţelo převrácené zahradní lehátko.

Postavil se na kraj vozovky. Co teď? Jít k domu a zaklepat?

Nezdálo se, ţe by v domě někdo byl. Díval se na přerostlé keře, hustě

pokryté spadaným listím, na chuchvalce trávy, vzrostlé do výše pasu.

Vypadalo to, ţe tu léta nikdo nebydlí.

Co je to za dům? Pomyslel si Cory.

Vtom něco uslyšel. Něco přeběhlo po štěrku. Kroky.

Chvíli poslouchal. Zvedal se vítr. Asi to byly listy nebo nějaké

zvíře. Rozhodl se, ţe se vrátí k autu. Nebylo důvodu, aby stál venku

v zimě a díval se na starý, opuštěný dům.

Zase uslyšel kroky. Pak další a další. Někdo stál za ním. Kdyţ

zrychlil chůzi, neznámý šel za ním. Přidal do kroku, pak začal utíkat.

Doufal, ţe zvuky za ním zmizí, ţe to byly jen listy, pes, nebo

osamělá kočka.

Ale kroky zrychlily také. Někdo ho honil. Byl uţ těsně za ním.

Otočil se. Čísi ruka ho uchopila za rameno.

30

VI.

Cory vykřikl a vykroutil se ze sevření muţské ruky. Zdálo se, ţe muţ je víc vystrašený neţ on. „Promiň, nechtěl jsem

tě vyplašit.“

Cory se na něj díval. Snaţil se klidně dýchat. Svaly se mu na něj

díval. Snaţil se klidně dýchat. Svaly se mu napínaly, jako by se

chystal k boji nebo k útěku.

Byl to vysoký, silný muţ, oblečen do vybledlého, šedého obleku,

na hlavě měl starý, ošumělý klobouk. Na bradě mu rostlo strniště

šedých vousů a byl cítit po cigaretách.

„Není třeba se bát,“ snaţil se Coryho uklidnit. Na tak mohutného

muţe měl neobvykle vysoký hlas.

„Proč – proč ty –“ Cory byl ještě velmi udýchaný a nemohl

souvisle mluvit. Ustoupil o několik kroků, uvolnil se, ale stále hleděl

na neznámého s obavami.

„Viděl jsem, jak jsi tady zastavil s autem,“ ukázal směrem k autu.

„Bydlím tady dole v ulici. Venčil jsem Voltaira, to je můj pes.

Myslel jsem, ţe ses ztratil, nebo ţe máš nějaký potíţe, tak jsem

přišel.“

„Kde máte psa?“ ptal se Cory podezíravě.

Muţ se zamračil. Zdálo se, ţe ho Coryho nedůvěra podráţdila.

„Voltair nemá rád cizince,“ odpověděl pomalu. „Brání svůj terén.

Zahnal jsem ho zpátky do domu.“

Cory uţ dýchal normálně, ale zůstal ostraţitý. Na tom člověku

bylo něco divného. Jeho vzhled, hrozivý pohled a způsob, jakým si

Coryho stále prohlíţel. Obličej měl napjatý, ale přitom bezvýrazný.

„Auto se ti rozbilo?“

31

„Ne.“

„Tak co tady děláš. Zabloudil jsi?“

„Ne tak docela. Hledal jsem Corwinovy.“

„Našel jsi je?“ Muţ ukazoval směrem k tmavému domu. „Ty je

znáš?“

„No – vlastně ani moc ne.“

„Jsou to divný lidi. Nešel bych k nim bez pozvání.“ Podrbal se ve

strnisku vousů.

„Jak to myslíte?“ Cory se otřásl, jak ho zamrazilo.

„Nijak. Jen to, co jsem řekl,“

Stáli a dívali se jeden na druhého.

„Drţí se jen doma.“ Muţ vsunul ruce do kapes a otočil se zpátky

do ulice. „Kdyţ ses neztratil a nic nepotřebuješ, tak já jdu.“

„Ano. Teda ne, jsem v pořádku. Díky.“

Cory se díval ke Corwinovu domu. V prvním patře zablikala

světla. Takţe v domě někdo je!

„Jsou to divný lidi,“ opakoval muţ a rychle odcházel. Ještě jednou

se otočil. „Koneckonců – kaţdý ve Fear Street je divný.“ Zachechtal

se, jako by se mu povedl dobrý vtip, a zmizel ve tmě.

Cory čekal, aby se ujistil, ţe muţ opravdu odešel. Potom se otočil

a pomalu mířil k autu. Zastavil se a zadíval se ještě jednou na dům. V

prvním patře svítilo světlo.

Měl bych se tam vrátit a zaklepat na dveře? Proto jsem přece

přijel. Proč nejsem statečnější? Proč to neudělám? Udělej napřed,

promysli potom. Proč se vţdycky rozhoduji tak váhavě? Proč

všechno tak promýšlím, neţ něco udělám? Kromě toho musím

vyprávět Davidovi, jak to všechno bylo.

Představil si kamaráda, jak by se mu smál, kdyby mu Cory

vyprávěl, ţe stál na konci ulice a na dům se jenom díval. Asi by ještě

dlouhé týdny slyšel nekonečné vtipkování na svůj účet.

Tak jo, Cory, jen jdi!

Utíkal ulicí směrem k domu Corwinových. Běţel nejen proto, aby

se zahřál, ale i proto, aby si to nemohl rozmyslet.

Všichni gymnasté vědí, ţe je třeba být agresivní. Je třeba pevně

uchopit kruhy a pohybovat svým tělem tak, jak je třeba. Coby

gymnasta byl Cory rychlý a sebejistý, ale tohle nebyla gymnastika.

32

To byl reálný ţivot.

Vběhl do předního vchodu a vyhnul se převrácenému lehátku.

Uklouzl po dlouhém koberečku, který pokrýval podlahu v předsíni.

Málem narazil do dveří.

Zastavil se, opřel se o přední stěnu domu, našel zvonek a pevně jej

stiskl – bez váhání, aniţ by si dal šanci na rozmyšlení.

Neslyšel, ţe by se uvnitř ozval zvuk zvonku. Zatlačil ještě jednou.

Narovnal si košili, rukou si uhladil vlasy.

Zvonek nevydal ţádný zvuk. Musel být porouchaný.

Zaklepal. Nejdřív lehce, pak více.

Ticho.

Odkašlal si, nacvičil úsměv a opět prudce zaklepal.

Tentokrát uslyšel kroky. Někdo šel po schodech. Dveře se prudce

otevřely. Nikde nebylo vidět ţádné světlo, uvnitř domu byla úplná

tma. Dívaly se na něj dvě oči.

Zablikala vchodová světla a na trávník před vchodem vrhla

bledou ţlutou zář.

Ve dveřích stál mladý muţ. Měl oválný obličej, buclaté tváře a

malé, modré oči posázené blízko hlíznatého, kulatého nosu. I kdyţ

vypadal mladě, tak kolem dvaceti, jeho světlé vlasy byl řídké a

odhalovaly velkou část čela. Měl je na učesané, rozházené po hlavě.

Na jednom uchu mu visela lesklá náušnice.

Dlouho se na Coryho díval, aniţ by něco řekl. Bylo to nepříjemné.

Konečně Cory promluvil: „Ahoj. Jsem Cory Brooks. Je Anna

doma?“

Vodnaté oči mladého muţe se rozšířily. Zatvářil se překvapeně.

„Anna? Co o ní chceš vědět?“ Jeho hlas byl drsný, jako by byl

nachlazený.

„Já – já chodím do Shadyside.“

„Shadyside? Co je to Shadyside?“ ptal se mladík a hlučně se

rozkašlal. Byl to sípavý, kuřácký kašel.

„To je střední škola,“ odpověděl Cory, kdyţ se kašel ztišil.

„Potkal jsem Annu tenhle týden ve škole a –“

„To je nemoţný,“ přerušil ho mladík a pěstí uhodil do dveří. Jak

se na Coryho díval, ten si všiml, ţe ve světle lampy mu oči

zčervenaly.

33

„Ne, váţně –“

„Nemohl jsi Annu potkat ve škole, protoţe Anna do školy

nechodí.“

„Ale ano, chodí,“ trval Cory na svém. „Ona –“

„Tak ty jsi ten, kdo volal?“

„Ano, já –“

„Anna je mrtvá,“ řekl mladík drsně. „Uţ sem nechoď. Anna je

mrtvá.“

34

VII.

Cory ani nevěděl, jak dojel domů. Stále si vybavoval vodnaté oči, dlouhé, mučivé ticho a bolest ve tváři toho muţe. Pamatoval se na

jeho slova. Stále se mu v mysli opakovala, jako by se zasekla deska.

Anna je mrtvá. Anna je mrtvá…

Vzpomněl si, ţe řekl něco na omluvu. Snad, to je mi líto, nebo

něco podobného. Bylo to všechno, čeho byl v tu chvíli schopen. Teď

mu to připadalo hloupé a zbytečné.

Ale co jiného měl říct?

Vzpomněl si i na to, jak se mladík zamračil, kdyţ zavíral dveře.

Cory utíkal do bezpečí k autu. Stále jeho slova slyšel. Anna je mrtvá.

Anna je mrtvá.

Před těmi slovy se nedalo utéct.

Pamatoval se na chladný, vlhký vzduch a šustění hnědého listí

pod nohama. Jak utíkal, ostrá větvička mu poranila kotník.

Jen pryč z této ulice, jen pryč z Fear Street!

Co tady vlastně děláš tak pozdě v noci? Co kdyţ jsou ty historky

pravdivé a ty jsi jen další obětí?

Kdyţ se snaţil vsunout klíček do startéru, třásly se mu ruce.

Nemohl nastartovat a propadl panice. Motor naskočil a on rychle

ujíţděl pryč. Pevně svíral volant, jako by to byl záchranný kruh v

rozbouřeném oceánu.

Ale úplně zapomněl, jak dojel domů. Viděl před sebou jen změť

světel a černou silnici. Nevěděl, zda vpadl do domu hlučně, nebo zda

tiše našlapoval po schodišti. Do postele asi vklouzl oblečený. Stále

před sebou viděl ty vodnaté oči a bolest v nich. Bolest, smíšenou s

nenávistí. A ta slova.

35

Anna je mrtvá. ANNA JE MRTVÁ.

Neusnul dřív neţ ve čtyři hodiny ráno. I tak to byl jen lehký,

přerušovaný spánek, plný vidin neznámých obličejů, blikajících

světel aut, která chvílemi svítila přímo na něj, nebo ho prosvěcovala

naskrz.

V pondělí ráno se nezdrţoval snídaní. Pospíchal do školy, aby tam

hledal Annu. Přišel brzy – asi dvacet minut před zvoněním. Čekal u

její skříňky. V šatně bylo jen několik ţáků. Zívali jeden na druhého a

opírali se o skříňky, jako by měli kaţdou chvíli spadnout.

Snaţil se Anninu skříňku otevřít, ale nepodařilo se mu to. Sedl si

se zkříţenýma nohama na podlahu a čekal. Za chvíli se šatna začala

plnit přicházejícími ţáky a hlukem. Někteří coryho zdravili.

„Co tady děláš, Brooksi?“ ptal se Arnie hned, jak se objevil ve

dveřích.

„Jen tak sedím,“ odpověděl Cory. To Arniemu nestačilo. Taškou s

knihami mrštil po Corym tak, aby ho povalil na zem. To se mu ale

nepodařilo, protoţe Cory uhnul. Arnie se smál a utíkal pryč.

„Kde je Anna?“

Anna je mrtvá.

Anna je duch.

Ale vţdyť duchové nejsou! Její skříňka je skutečná. Zatočil

číselníkem a ještě jednou zatlačil na dvířka. Zvonilo.

Postavil se. Měl pocit, ţe váţí čtyři sta kilogramů. Uţ dvě noci

nemohl spát. Ţáci spěchali do tříd a šatna se rychle vyprázdnila. I on

musel spěchat. Uţ dvakrát se v poslední době opozdil a nerad by

dostal poznámku.

Ale kde je Anna?

Dnes nepřišla.

Samozřejmě, ţe nepřišla. Anna je mrtvá. Ale vţdyť ji viděl na

vlastní oči! Vţdyť s ní hovořil!

Do třídy přišel těsně po zvonění. Celé dopoledne se snaţil, aby

neusnul, aby měl alespoň otevřené oči. Naštěstí ho ţádný z učitelů

nevyvolal. Připadalo mu, ţe ho ani nevnímali, jako by tam nebyl.

Moţná, ţe i já jsem se stal duchem, uvaţoval.

Čekal na Annu na chodbě před třídou, ale nepotkal ji. Před

obědem, kdyţ si ukládal tašku do skříňky, málem vrazil do Lisy.

36

„Byla dneska ve škole Anna Corwinová?“ ptal se nedočkavě.

„Dobrý ráno!“

„Promiň. Dobrý den, Liso. Byla dneska ve škole Anna

Corwinová?“

Zlostně práskla dveřmi skříňky. „Ne, nebyla.“

Cory odloţil tašku. Nevšímal si nazlobeného výrazu ve tváři

kamarádky. „Takţe asi chyběla…“

„Chováš se jako Sherlock Holmes.“ Lisa pomalu zamkla skříňku a

odcházela. Pak se ale rozmyslela a vrátila se.

„Co je s tebou, prosím tě? Něco tě trápí?“

„Trápí?“ Jak Lisa ví, ţe ho něco trápí?

„Proč se chováš jako cvok?“

„Nechovám se jako cvok. Já jenom –“

Začal se omlouvat, ale pak ho napadlo, ţe by se jí měl svěřit. Musí

někomu povědět, o co jde, a ona je jeho nejbliţší přítelkyní. Kdyţ šli

k jídelně, vyprávěl jí, jak strávil zbytek sobotní noci. Jak jel do Fear

Street, jak klepal na dveře a jak mu divně vypadající mladík řekl, ţe

Anna je mrtvá.

Lisa tiše poslouchala a tvářila se zarputile. Ale kdyţ Cory skončil,

zlost zmizela a Lisa projevila zájem.

„Je to celý nějak divný,“ poznamenala, kdyţ stáli ve frontě na

oběd.

„Je to hodně divný. Ale já na to nemůţu nemyslet…“

„Já myslím, ţe jsi zaklepal u nesprávného domu.“ Usmívala se a

byla spokojená svým nápadem.

„Co to povídáš?“

„Jen to, ţe to asi byl špatný dům. Probudil jsi toho kluka a on si z

tebe udělal legraci.“ Dívala se na Coryho a čekala, ţe její teorii

přijme.

Jeho reakcí však byl jen smutný, nešťastný pohled. „Ty si nedělej

legraci,“ brumlal sklíčeně. „Určitě jsem si dům nespletl.“

„To nemůţeš tak jistě vědět,“ stála na svém, i kdyţ uţ bylo

zřejmé, ţe se svou teorií neuspěla.

„Co vlastně myslíš, ţe se stalo?“ Dloubla ho pod ţebra jako kdysi,

kdyţ byli malými dětmi. „Proč jsi vlastně jel do domu té dívky

uprostřed noci? Proč ji celé dny hledáš? Proč jsi tak posedlý Annou

37

Corwinovou? Jsou na světě i jiný dívky, copak nevíš?“

Neodpověděl. Zdálo se, ţe se dívá někam do dálky za ní.

„Cory, slyšel jsi, co jsem říkala?“

„Jo, jistě,“ odpověděl rychle, ale stále se díval kamsi jinam.

„Říkala jsi, ţe ten chlapík ve dveřích si ze mě utahoval.“

Anna je mrtvá. Pěkný vtip!

„Tak ahoj, Cory.“ Prudce mu potřásla rukou a chystala se k

odchodu.

„A co oběd?“ volal za ní.

„Nemám uţ hlad. Půjdeš ze školy rovnou domů?“

„Nemůţu. V pondělí pomáhám vţdycky v kanceláři.“ Mnozí ţáci

si po vyučování přivydělávají písařskými pracemi. Plat není špatný,

práce snadná, jednotvárná.

Viděl, jak odchází přeplněnou jídelnou k dvojitým dveřím, které

vedly do haly. Proč ho obvinila, ţe je cvok? Sama se chovala jako

blázen. Proč se na něj vţdycky zlobí? Co jí udělal?

Najednou ho něco napadlo.

Kancelář.

Samozřejmě. Proč ho to nenapadlo dřív?

Kancelář.

V kanceláři si po vyučování zodpoví všechny otázky. Odešel z

fronty na obědy a vydal se ke dveřím. Šel ven na vzduch na malou

procházku. Uţ neměl hlad.

Cory měl prsty celé fialové. Bylo mu tak vţdycky, kdyţ

přepisoval na kopírce. Zůstávaly fialové několik dnů. Proč školy

pouţívají tak zastaralé metody, uvaţoval. Skončil se psaním zprávy o

vývoji školy.

Tiše se přiblíţil ke dveřím vnitřní kanceláře. Nakoukl dovnitř.

Místnost byla prázdná. Pan Sewal odešel dřív, protoţe ho bolel zub.

Také jedna ze sekretářek byla nemocná. Zůstala jen slečna

Markinsová, která byla zaneprázdněna psaním v jiné kanceláři.

Vzduch byl čistý. Pravděpodobně čistý zůstane.

Pronikl do vnitřní kanceláře. Tiše za sebou zavřel dveře. Ruka uţ

sahala po vypínači, aby rozsvítila, ale pak si uvědomil, ţe by to

nebylo dobré. Slečna Markinsová by si toho jistě všimla. Plíţil se k

ředitelskému stolu uprostřed místnosti. Ze zarámovaných fotografií

38

se na něho vyčítavě dívali dva synové pana Sewala. Tiše prošel

kolem aţ k objektu svého zájmu.

Naproti, u zadní stěny, stály šedé skříňky. V nich byly záznamy o

všech studentech ze Shadyside.

Byly to důvěrné dokumenty, které mohly znamenat pro studenta

jak úspěch, tak mohly jeho ţivot zničit. Většina studentů ze

Shadyside je vedena k tomu, aby tomu věřila. „Je mi líto, ale musíme

to dát do vašich dokumentů.“ Kdyţ to řekne nějaký učitel, kaţdý ví,

ţe student je ztracený, ať se jedná o cokoliv, o zločin, nebo

obyčejnou chybu. Bude tě provázet celým ţivotem, protoţe bude

uloţena v tvých dokumentech.

Cory prošel první řadu zásuvek kartotéky. Rychle prohlíţel

identifikační karty. Pouhá skutečnost, ţe se nachází ve stejné

místnosti s dokumenty, jej tak znervózňovala, ţe stěţí přečetl jména

na kartičkách.

Na chvilku přerušil hledání, nabral dech a četl dál. Slečna

Markinsová ještě kdesi psala. Nemůţu uvěřit, ţe dělám něco

takového. Co tady vlastně provádím, ptal se sám sebe, kdyţ

vytahoval dlouhou spodní zásuvku. Odpověď na tuhle otázku znal.

Hledal dokumenty Anny Corwinové. Hledal pravdu o ní. Chtěl o ní

vědět co nejvíc.

Prsty rychle probíraly lístky. Věděl, ţe to není správné, ţe je to

přímo bláznivé, ţe nikdy dřív takové věci nedělal. Neţ se objevila

Anna, nikdy by nic podobného neudělal.

Kroky.

Zatajil dech.

Schoval se pod stůl pana Sewala. Slečna Markinsová vstoupila do

místnosti. Slyšela ho, nebo ne?

Málem vykřikl. Nechal otevřenou zásuvku kartotéky. Jestli to

uvidí, hned bude vědět, ţe tady někdo byl.

Stála za stolem. Její nohy byly asi tři palce od jeho obličeje. Na

okamţik si představil, ţe by ji chytil za kolena. Jen tak, jen proto,

aby slyšel, jak hlasitě umí ječet. Pro legraci.

Byla by to poslední legrace, neţ ho dosud vyrazí. Navţdycky ho

zavrhnou, vloţí do tajných dokumentů.

Zadrţel dech. Zdálo se mu, ţe ho zadrţuje od chvíle, kdy vešel do

39

kanceláře. Byla opřená o stůl a něco psala. Pravděpodobně nechávala

vzkaz panu Sewalovi.

Nemůţe uvěřit, ţe tady sedím pod stolem pana Sewala, říkal si.

Ale v mysli se mu zase objevil Annin obraz. Slyšel slova divného

mladíka stojícího ve dveřích toho domu. Slečna Markinsová

dokončila psaní vzkazů a vyšla z kanceláře, aniţ by si všimla

otevřené kartotéky. Uslyšel opět klepání stroje. Odváţil se vyjít ze

svého úkrytu a vrátit se ke kartotéce. Vyhledal písmeno C.

Co mi řekne Annina přihláška? Jakou objevím pravdu o té krásné

dívce, která tak dokonale ovládla moje myšlenky?

Corn… Corneman… Ruce se rychle pohybovaly. Konečně.

Cornewall… Corwood… Corwyrth…

Počkat. Vrátil se zpátky o pět aţ šest jmen, pak pokračoval dál.

Nemohl ţádné vynechat, všechna byla dobře zařazena. Kartičky

pokračovaly od Cornwall ke jménu Cornwood.

Nebyla tam ţádná se jménem Anna Corwinová.

40

VIII.

„Bacha! Podívej se na tamtoho frajera!“ Arnieho hlas zněl i nad burácejícím davem.

„Je moc vysoký,“ usoudil David. „Tak sedm stop – a to je teprve

prvák!“

„Takţe ještě poroste,“ dodal Arnie. Oba se podívali na Coryho.

Stál netečně a hleděl kamsi dopředu přes tělocvičnu.

„Hej, Brooksi! Východ volá, Broooksi!“ houkl mu David přímo

do ucha. Ale Cory nereagoval.

Vedoucí muţstev dali hráčům během přestávky obvyklé pokyny a

hra pokračovala dál. Veterville se svými sedm stop vysokými pivoty

smetlo shadysideské Pumy ze hřiště.

„Mají jen jedno eso – toho vysokého frajera,“ usoudil David.

„Přisoudil bych to spíš tomu zadákovi,“ hulákal Arnie tak hlasitě,

ţe ho slyšela neméně polovina tělocvičny. „Člověče, ten je ale

mazaný!“

David i Arnie čekali, ţe se i Cory připojí se svým názorem. Ale

ten neřekl nic. Díval se na ně, jako by je viděl poprvé v ţivotě. Pak

utrousil: „Dobrá hra.“ Nutil se do úsměvu.

„Na jakou hru ses koukal? Prohráváme o dvacet bodů!“ vyštěkl

Arnie.

„Hra vypadá ještě hůř neţ skóre,“ dodal David. Oba propukli v

bouřlivý smích a plácali se po ramenou. Slabý úsměv zmizel z

Coryho tváře. Otočil se a opět si prohlíţel obecenstvo.

„V poslední době je s tebou spousta legrace, Brooksi,“ ozval se

Arnie. Naklonil se přes Davida a dal Corymu herdu do zad. „Jdu za

Cokem,“ oznámil a zmizel mezi lavičkami.

41

„Je ti něco?“ Ptal se David. Musel se ptát dvakrát, neţ ho Cory

začal vnímat.

„Je mi dobře.“

„No tak prima. A proč jsi nebyl na tréninku?“

„Nevím. Myslím, ţe jsem zapomněl.“

„Welner se děsně vztekal. Je to uţ druhý trénink tenhle týden, kdy

jsi nepřišel. A páteční je nejdůleţitější – zítra.“

„Vím,“ řekl Cory lhostejně. „Dej mi pokoj, Davide, nejseš moje

máma.“

David se urazil. „Ale jsem s tebou v druţstvu, ne? Jsem tvůj

kamarád, nebo ne?“

„No a co má bejt?“

„To je všechno, co mi řekneš? Jaký máš problémy, Brooksi?“

„Ale nic. Jen –“

Dav začal burácet. Všichni kolem vyskočili na nohy. Něco se

zřejmě na hřišti přihodilo, ale Davidovi a Corymu to uniklo. Kapitáni

druţstev se vraceli na hrací plochu. Tribuny se otřásaly ohlušujícím

řevem. Cory se podíval na tabuli s výsledky. Cougarovy Pumy uţ

sníţily náskok na 15 bodů.

„Je v tom ta blonďatá holka, co?“ zkusil to David zase, kdyţ se

dav poněkud utišil.

„Snad,“ pokrčil Cory rameny. Nechtěl se nechat vtáhnout do

diskuse s Davidem. Bylo mu zle. Opravdu zapomněl na trénink v

gymnastice. Jak je to moţné? Ztratil kvůli té dívce hlavu?

„Chodíš s ní na rande?“ ptal se David.

„Neviděl jsem ji.“ Odpověděl Cory a zahleděl se přes hřiště.

„Coţe?“

„Slyšel jsi. Neviděl jsem ji celý týden. Kaţdý den jsem ji hledal,

ale nebyla ve škole.“

„A proto se chováš jako pomatenec?“

„Nevšímej si mě, Metcalfe,“ Cory se zamračil.

„Proč si kazíš celý závody v gymnastice pro holku, kterou neznáš

a kterou jsi skoro neviděl? To nedává smysl.“

Cory mlčel. Pak najednou vyhrkl: „Nevím totiţ, jestli vůbec

existuje!“ Ihned litoval, ţe to řekl. Nedávalo to smysl a on to věděl.

A teď dal Davidovi jen další příleţitost, aby se mu vysmál.

42

Ale David kupodivu projevil zájem. „Co tím myslíš Brooksi?

Říkal jsi, ţes ji několikrát viděl, ţe jste spolu mluvili. Říkal jsi, ţe je

z Lisyny třídy. Všechno tohle jsi mi vyprávěl, protoţe o ničem jiným

s tebou nebyla řeč. Tak co tady kecáš, ţe neexistuje?“

„Kaţdý pondělí pomáhám ve školní kanceláři. Tenhle týden v

pondělí odpoledne jsem se podíval do spisů. Nemá tam přihlášku.“

David se zatvářil překvapeně, ale z jiného důvodu, neţ si Cory

myslel.

„Ty – ty čteš tajný spisy?“ křičel. „Boţe! Co si o tobě mám

myslet?“

„Nechtěl jsem, ale –“

„Rozbil bych si hubu, kdybych zjistil, ţe ses hrabal v mých

spisech! Nejradši bych to udělal hned, abych ti nebyl dluţnej!“

„Neblbni,“ bránil se Cory. „Ty mi nerozumíš. Minulý týden jsem

jel za ní domů a ten chlápek mi řekl…“

Dav zahřměl, hlasitý řev se odráţel od dlaţdicových stěn. Cory se

podíval na tabuli s výsledky. Shadyside prohrávalo o dvacet bodů.

Arnie se prodíral zpátky do řady a usedl vedle Davida. „Jak

říkám, ten frajer je moc vysoký.“ Pobryndal si triko coca-colou.

„Měli by dát koše vejš.“

„Nebo na podlahu,“ souhlasně přikývl David. Oba se začali řehtat.

Cory se postavil. „Asi půjdu, stojí to za houby.“

„Ty stojíš za houby,“ křičel na něj Arnie.

„Zrovna se přistěhovala, ne?“ David táhl Coryho zpátky na lavici.

„Moţná.“

„Třeba ještě neposlali z původní školy lejstra.“

„Zase mluví o tý potrhlý blonďatý holce?“ zabručel Arnie.

Naklonil se přitom přes Davida, aby Cory slyšel. „Cos jí udělal?“

šklebil se. „Musí být fajnová, jinak bys asi nezmeškal tolikrát

trénink!“ Arnie se smál, jako by se mu povedl nejlepší vtip v ţivotě.

Cory jen zlostně kroutil hlavou. Uvědomil si, ţe musí na své

kamarády působit jako blázen. Sám sobě si tak připadal. Nikdy dřív

nebyl nikým tak zaujatý. Nikdy se mu nestalo, ţe by něco nemohl

pustit z hlavy, ţe by se nemohl přinutit, aby na to přestal myslet.

Vţdycky byl pánem svých myšlenek. A teď – teď. Nedovede se snad

ovládat?

43

„Uvidíme se později,“ řekl a rychle pospíchal dolů uličkou, aby

ho kamarádi nemohli zadrţet. Dav burácel, ozývaly se nové a nové

vlny řevu. Malá skupinka westervillských fanoušků hlasitě

provolávala slávu.

Vypadá to na špatný večer pro všechny, myslela si Cory. Očima

prohledával lavice, řadu po řadě. Ale Anna tam nebyla.

Sedl si do auta a třásl se zimou. Na třetí pokus nastartoval. Chvíli

jezdil bezcílně kolem, dolů po Park Drive, potom přes Hawthorne k

Mill Road. Ulice byly prázdné, domy většinou tmavé.

Zapnul rádio, ale ţádná hudba se mu nelíbila.

Uvědomil si, ţe je velmi unavený. Skoro celý týden se dobře

nevyspal. Otočil se a zamířil domů.

Uţ téměř usínal, kdyţ ho vzbudil telefon. Sáhl automaticky po

budíku. Bylo půl druhé v noci. Natáhl ruku po sluchátku. Chvíli

šátral, neţ se mu podařilo ho uchopit.

„Haló?“

„Drţ se dál od Anny.“

„Coţe?“

Hlas na druhém konci byl chraplavý, šeptavý, tak tichý, ţe bylo

nemoţné rozlišit, zda patří muţi, nebo ţeně. Slova byla sotva

rozpoznatelná.

„Drţ se dál od Anny,“ šeptal cizí hlas pomalu a zřetelněji. Kaţdé

slovo bylo plné hrozby.

„Je mrtvá. Je to mrtvá dívka. Drţ se od ní dál, nebo budeš další.“

44

IX.

Cory náhle pocítil chlad. Vyskočil z postele a potmě šel k oknu loţnice. Zkusil, je-li dobře zavřené. Pak sáhl na radiátor topení. Byl

úplně rozţhavený, sálalo z něj teplo. Dlouho tam stál a snaţil se

zahřát. Díval se na zátiší dvora osvětleného jen bledým půlměsícem.

Stále slyšel ten šeptavý hlas z telefonu. Zvedl ruce, tahal se za černé

kadeře, snaţil se, aby ten drsný šepot zmizel, aby se ta hrozná slova

uţ v jeho mysli neopakovala. Nešlo to.

Uvědomil si, ţe chlad vychází zevnitř. Vzdálil se od topení,

zakopl o pantofle leţící uprostřed pokoje a svalil se do postele.

Někdo ohroţuje jeho ţivot. Někdo ví, kde bydlí. Někdo ví, jak ho

dostat.

Někdo ho zná a ví, ţe se zajímá o Annu.

Někdo chce mít jistotu, ţe se Anně nepřiblíţí. Ale kdo?

Někdo z jejích přátel si z něho dělá legraci?

Ne. To nebyla legrace, bylo to míněno doopravdy. Ten šepot byl

plný skutečné hrozby, opravdové nenávisti. Hrozba byla váţná.

Drţ se dál od Anny – nebo budeš také mrtvý!

Kdo to byl? Ten cizí mladík s baculatými tvářemi, který mu

otevíral dveře corwinova domu? Moţná. Bylo těţké to z šepotu

poznat.

Cory pevně sevřel víčka a snaţil se šepot vyhnat z hlavy. Bylo mu

uţ trochu tepleji, ale zdaleka se mu nechtělo spát. Převracel se ze

strany na stranu.

Najednou si uvědomil, ţe přemýšlí o tom podivném muţi, kterého

potkal v noci ve Fear Street. Viděl před sebou jeho ošumělý šedivý

45

kabát, neholený obličej, zlostný výraz, s jakým si Coryho prohlíţel.

Říkal, ţe je sousedem Corwinových, ale proč byl před jejich domem

tak pozdě v noci? Tvrdil, ţe byl venku se psem, ale Cory ţádného

psa neviděl. Proč ho varoval? Proč mu doporučoval, aby odjel? Bylo

to varování, nebo hrozba?

Cory se snaţil vypudit z hlavy tvář toho muţe. Rozhodl se, ţe

bude myslet na Annu. Její jasné, modré oči připomínaly oči panenky,

rudé rty kontrastovaly s bledou pokoţkou. Vzpomněl si na sen, ve

kterém ho znovu a znovu líbala.

Zazvonil telefon.

Ještě byl vzhůru, ale polekal se. Rychle vyskočil z postele. Zvedl

sluchátko dřív, neţ telefon zazvonil podruhé. „Halo?“ V ústech měl

sucho, hrdlo sevřené.

„Cory, to jsi ty?“ ozval se slabý jemný hlas.

„Ano.“ Srdce se mu rozbušilo. Stěţí mohl mluvit.

„Můţeš mi pomoct, Cory?“

Hovořil s ní jen jednou, ale ihned poznal její něţný, téměř dětský

hlas. „To jsem já Anna. Anna Corwinová.“

„Já vím.“ V tu chvíli se cítil hloupě. Jak mohl vědět, ţe je to právě

ona, kdo mu volá uprostřed noci? Bylo jasné, ţe na ni stále myslí.

„Potřebuju, abys mi pomohl,“ prosila. Mluvila rychle, její hlas byl

jen o málo silnější neţ šepot. „Neznám tu nikoho jiného. Jsi jediný

člověk, se kterým jsem mluvila. Pomůţeš mi?“

Zdálo se, ţe je velmi vystrašená, tak zoufale vystrašená!

„Dobrá…“ Proč vlastně váhám? Je to snad proto, ţe mi někdo

řekl, abych se od ní drţel dál?

„Prosím – přijď rychle,“ ţadonila. „Setkáme se na rohu Fear

Street, těsně za naším domem.“

Její hlas zněl sice ustrašeně, ale zároveň působil přitaţlivě. Chlad,

který Cory pocítil, nepramenil jen ze strachu. Byla v něm příměs

vzrušení. Podíval se přes místnost na budík. Jedna hodina třicet sedm

minut. Opravdu váţně uvaţuje o tom, ţe se oblékne a setká s cizí,

vystrašenou dívkou z Fear Street uprostřed noci?

„Prosím, Cory,“ šeptala. Teď zněl její hlas víc naléhavě neţ

ustrašeně. „Potřebuji tě.“

„Tak dobrá,“ souhlasil. Nepoznával vlastní hlas. Nebyl si jist, zda

46

to byl opravdu on, kdo řekl ta slova.

„Pospěš si,“ zašeptala a zavěsila.

Chvíli poslouchal ticho v aparátu. Snaţil se ujasnit si, zda sní,

nebo bdí. Skutečně mu volala Anna Corwinová a ţádala ho o

schůzku? Myslel na ni, hledal ji celé týdny. Bylo moţné, ţe na něj

také myslela? Ta myšlenka byla víc neţ vzrušující. Ale proč byla tak

vystrašená? Proč tak naléhala, aby šel hned? Proč se s ním chtěla

setkat venku na ulici?

Ulice.

Fear Street.

Cory si začal oblékat dţíny, ale přestal, kdyţ si vzpomněl, kde

Anna bydlí, kde se s ním chce setkat.

„Je mi šestnáct let,“ říkal si. „Nejsem ţádný dítě. Není důvodu bát

se takový hloupý ulice.“ Musel si však připustit, ţe čekání o samotě

ve Fear Street uprostřed noci je strašidelné dost.

Vzpomněl si na jeden příběh z Fear Street, popisovaný v novinách

loni na jaře. Dvě auta jela ulicí v opačném směru a srazila se. Bylo to

v noci. Jeden z obyvatelů slyšel náraz a vyběhl ven v pyţamu. Viděl,

ţe v obou autech jsou ranění lidé. Někteří byli v bezvědomí, někteří

namačkaní uvnitř rozbitých aut. Utíkal zpátky do domu, aby zavolal

polici. Policie přijela za necelých deset minut. Našli rozbitá auta

uprostřed ulice. Ale obě auta byla prázdná. Na sedadlech i na ulici

byla jen tmavá krev. Všichni cestující zmizeli beze stopy. Nikdo

nikdy neobjevil ani známku jejich existence. Šest lidí, šest zraněných

lidí, kteří byli chyceni do pasti uvnitř dvou aut, zmizelo za dobu

kratší neţ deset minut…

Cory skončil s oblékáním. Věděl, ţe nemá na vybranou. Musel jít.

Musel jít za ní. Potřebovala ho.

Seběhl dolů po schodech, ve tmě udrţel rovnováhu. Doufal, ţe

rodiče nic neslyšeli. Zhluboka se nadechl a pokračoval dál. Chvíli

tápal ve tmě, neţ našel klíčky od auta na věšáku v předsíni. Tiše se

vykradl z domu. Zapnul si bundu, aby se ochránil před chladem noci,

a běţel k autu. Nastavil řadící páku na neutrál a vytlačil auto do

vozovky. Nastartoval dál do domu. „Bude líp, kdyţ se tiše

odplíţím… Ale proč to dělám?“

Protoţe Anna se trápí.

47

Projel Mill Road a zamířil na sever do Fear Street. Mraky přikryly

měsíc, pouliční lampy osvětlovaly úzkou ulici jen slabě. Najednou

uviděl, jak mu do cesty skočilo velké, šedé zvíře.

Nebyl čas zpomalit. Náraz ho upozornil, ţe zvíře se dostalo pod

kola. Podíval se do zpětného zrcátka, ale nic neviděl. Na několik

vteřin zpomalil, ale rozhodl se pokračovat dál v cestě. Stejně nemůţe

nic dělat.

Pocítil nevolnost. Co to vlastně bylo za zvíře? Mýval? Jezevec?

Na zajíce to bylo moc velké. Mohla to být taky vačice. Proklouzla

mezi koly? Tak dost! Snaţil se myslet na Annu.

V Mill Road nebyla ţádná auta. Potkal jen několik náklaďáků

jedoucích opačným směrem. Jejich světla ho oslnila, takţe musel

sklopit oči, nebo se dívat jinam.

V okamţiku, kdy zabočil do Fear Street, se začal zvedat vítr.

Obrátil se proti autu takovou silou, jako by mu chtěl bránit v další

jízdě. Vnitřní strana okna se zamlţila. Stěţí viděl ven. Zpomalil,

kdyţ jel kolem vyhořelého Simonsova domu. Holé stromy se ve

větru ohýbaly, praskaly, spodní větve o sebe naráţely.

Zastavil a otřel sklo hadrem. Bylo stále zamlţené, ale viděl o něco

lépe. Projel kolem Corwinova domu. Byla úplná tma. Zastavil, díval

se do oken a hledal nějakou známku ţivota. Ţádnou neviděl.

Byl snad ten telefonní hovor jen ţert? Jel snad pro nic za nic?

Ne. Byla to Anna. Poznal ji po hlase. Byla tak vystrašená, nemohl

to být ţert!

Dojel k obrubníku na rohu. Vítr stále lomozil větvemi stromů,

listy vířily ulicí. Zhasl světla a motor nechal běţet.

„Měl bych vylézt z auta. Kdyţ zůstanu uvnitř, nenajde mě.“

Ale vzpomněl si na svou poslední návštěvu ve Fear Street, na

divného souseda, vytí neznámého zvířete a rozhodl se, ţe zůstane v

autě. Vypnul motor. Pak jej opět zapnul. „Pustím si rádio, alespoň

přehluší to strašidelný skučení větru.“ Uvědomil si, ţe by mohl vybít

baterii. Nerad by zůstal stát ve dvě ráno ve Fear Street s autem, které

nelze nastartovat. Motor vypnul.

Otevřely se dveře.

Vykřikl.

48

X.

„Anno!