Zpět ke mši svaté

Napsal

PAP. PRELÁT

ROBERT MÁDER

Se svolením nakladatelství „N az areth“ v Basileji

přeložil

TOM. COUFAL

Cyrilo , Metodějské knihkupectvíGUSTAVA FRANCLA V PRAZE

Nihil obstat.Marianus Schaller O. S. B.,CCDSOI'.

] m p r im &t u r .Pragae, die 17. Februarii 1938.Prael. Dr. Theophilus Opatrný,Vicarius generalis.N. 2447.

Předmluva.

„Zpět ke mši svaté“ je zápolení duchovní péče o primát

ústředí nad periferií; toho, co je podstatné a hlavní nad tim.co je podmíněno časem a podružné; jednoho potřebného nad

tím, co je přidáno.

Ústředím v křesťanství je Kristus stále v Církvi živoucí a stá­

le vykupující. Ustavičná oběť Nového a věčného Zákona. Pro­

to musí býti všecko ostatní, morální a pastorální, býti Kristo­

centrické; řekl bych missapetální. Z toho jednoho, ze mše sv.,

musí všecko vycházeti a zase se k tomu jednomu vraceti.

Nová duchovní správa, nezapomínajíc periferií, má tento vý­slovný vztah k centru - Kristu. Duch liturgickoeucharistický

ovládá a oplodňuje apoštolskou správu duší. Všecko tvorba

vychází jako v prvotní Církvi z liturgickoeucharistické po­

slední Večeře Páně. „Zpět ke mši sv.“ nečiní ve formě a

výstavbě žádného nároku na vědeckost a proto s oblibou

opakováním své snahy upevňuje a ztužuje. Z prakse pro

praksi chce prostě ukázati, jak duchovní správce velkoměstasnaží se ovládati problém ducha Kristocentrického a litur­gicky eucharistického z různých stanovisk. Snad tak ukážeme

mnohému spolubratru cestu, po které se ubírati.

Spis tento odevzdáváme svým jarníkům jako památku jubi­lejní na pětadvacáté roční trvání farnosti Sv. Ducha. Je to

moderní program duchovní správy. Ostatně jsme toho míně­ní, že se ke mši sv. vrátiti musíme.

Basilej, v březnu 1937.

Robert Móder.

Mluva oltářů.

L istuji v úctyhodných archivech dějin lidstva.Co tam čtu? Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.Touto skalní branou tvůrčích slov počíná existo­vati vesmír a s ním člověk. A co staví člověk podvstupní portál této doby?Co je prvním stavebním pomníkem, o kterém má­me zprávu? Oltář! Dva oltáře a vedle nich obaprvní známí stavitelé oltářů a kněží, Kain a Abel.Potopa očistí povrch země. Obyvatelé archy ote­vrou novou dobu. A í zpráva této nové doby?Noe postavil Hospodlínu oltář. Tak to pokračujecelým Starým zákonem. Když nastanou nové ve­liké hodiny, staví lidé zase nejprve oltáře. A nej­větší, nejvýznamnější hodina všech století? Tobyla ona hodina velkopáteční, kdy byl posvěcenoltář kříže krví (: slzami na Golgotč (skrze Krista)Kristem - knězem.

Od tč doby nikdy už nepřestal) se u křesťanůstavěti oltáře & obětovati. Nové časy. noví kněží,nové oltáře. Oltáře. nejdůležitější pomníky povšecka tisíciletí! Lid, který staví oltáře a opatřujejim kněze, je vynikající lid. A lid, který mluvěoltářů už nerozumí. je lid ubohý. Mluva oltářů,co je to?

Oltáře nesmějí býti pouhými uměleckými před­měty. Oltáře jsou obětiště. obětní stoly. Kde pakjsou ale oběti? První obětí je Ježíš. Víme, že ten,jenž vstoupil na oltářní stupně Golgoty, denně sto­tisíckrát na celém okrsku zemském dává v oběť,své tělo a svou krev. Než já se tážu ještě jednoujako se tázal Isák svého otce Abrahama: kde jsouoběti? A tentokrát dívám se na vás. V\ jste měli

ll

odvahu, stavětí oltáře. Tu už vám nelze couvnouti.Vy musíte mít též odvahui - jako Ježíš - tělo aživot, majetek a krev nabídnouu' Bohu; všecko!

Oltář mluví neúprosnou řečí. On je víc nežobětní pokladnička nebo obětní miska. Zde sevkládají drobné mince, tam srdce. Zde něco, tamvšecko. Obětní pokladnička počítá s tisícinami adesetitisícinami majetku; oltář se stem procent.Oltář není žádný kramářský výklad a žádná smě­nárna, kde člověk zase dostává zpět. Oltář mluvířečí hlavního přikázání: Milovati budeš Pána Bohasvéhozcelého srdce svéhoazcelé duše svéazevšísíly své. My si pořád myslíme, že srdce je koláč,který možno rozděliti na čtyři i více kousků. Většíkousek, rozumí se, přivlastníme napřed sobě. Jinýkousek dostane také bližní, jeden obchod, politikanebo zábava. Zbytek dostane mily dobrý Pán Bůh,aby zase dal uroditi se bramborám a ovoci a trávěna louce.

Bůh ale nežije ze zbytků a drobtů, které padají: našich stolů. Na stupních oltáře je vyslovena su­verenita (svrchovanost) Boží bez výhrady. Obětnístůl je místem, kde se prohlašují nejvyšší, jedineč­ná panovnická a vlastnická práva na všecko, co jestvořeno. Oběť praví: Pane Bože, tu jsem; čiň semnou, cokoliv chceš! Jsem tvůj, tvoje celá mojeosobnost, moje inteligence, má vůle, můj, život,má rodina, můj majetek. V politice vládne pro­porce (poměr) Zákonem oltářů je absolutní, na­prostá monarchie (jedinovláda) Boží. Bůh jedena jediný!

Intellexistis haec omnia? ze tal se jednou Ježíšsvých učedníků; porozuměli vsemu? Mluva oltářů'e velkomyslně, bezpodmínečné oddání se Bohu,

ristu, Církvi, papežství.

12

Mluva oltářů je sžírajícím ohněm. Oheň pálí,plane, zachvacuje. Oheň nezná žádné polovičatosti&chorobné neutrality. Oheň stravuje a ničí všecko,co je nečisté. Oheň chce ku předu, zachvacujeokolí, chce vládnout. Lide katolický! Nenech tentooheň svých oltářů nikdy uhasnout. Oltář jsi stavěl;nuže se svými kněžími také obětuj.

Ještě jedna myšlenka! Kdo něco na oltář položí,zříká se toho. Kdo nějakou věc obětuje, odepírá sijejího požitku. Mluva oltářů je mluvou odříkání..Není žádnou světovou řečí. Málokdo jí rozumí.Dříve se stavěly kříže na rozcestí a tyto kříže vo­laly, jak praví kterýsi spisovatel, mimojdoucím:Zříkej se! Odepírej si! Dnes kdo jede drahou vidípo každém kilometru ujeté cesty několik reklamdoporučujících čokoládu a čokoláda volá: užíveng

Dojdeme-li s čokoládou dále než s křížem, apředevším, jsme—li při tom šťastnější, je jináotázka. Ne ten je spokojenější, kdo musí mnohojísti & píti, aby měl dost; nýbrž ten, kdo málopotřebuje. Bohat je, kdo ničeho více nemá potřebía to může býn' i dělník. Chud je, kdo ještě mnohopotřebuje, a to může být imilionář. My vůbec

plotr-'ebujeme víc, máme větší potřeby než staří.aše potřeby vzrostly. To dokazují pivovary, ob!chodní domy, kinematografy, zábavní místnosti,sobotní večery a nedělní odpoledne.

Proti tomu je prostředek - oltář! Přeji každémujeho ušlechtilou zotavenou. Ale nemusíme jakovětšina těch, kdož stojí před výklady bazarů, ­znati, co jedenkráte pronesl Sokrates, když setří­val na luxusní zboží vyložené na prode': Jak mno­ha je toho, čeho nepotřebuji! Nejsem zádným ne­přítelem továren a dopravního života, žádným nc­přítelem průmyslu a obchodu. Ale nechceme-li

13

s naším celým moderním průmyslem propadnoutimaterialismu, bezduchému shánění a plýtvání pe—nězi, pak musíme jakožto věc nejpotřebnější po­staviti doprostřed strojů - oltář.

Panovati nad penězi a statkem, panovati nadžízní a nádherou, stavěti oltáře hlásající odříkání,vím, to nezní synům & dcerám světa jako ně'akáslavnostní myšlenka. Ale také vím, že bez odř1 ánínic velikého se požívačnými lidmi na světě nedo­káže. Kolébkou velikých mužů a velikých (slav­ných) žen je obětní stůl, je oltář, oltář se mší sva­tou a s knězem.

Jsou náboženská vyznání, která mají jenom ka­zatelny. Jsou náboženská vyznání, která mají oltá­ře,ale oltáře jsou opuštěny, bez kněží. Jsou to tatážnáboženství, která si vždycky stýskají na prázdnélavice, na prázdné křestní a oddavkové matriky.A na druhé straně je náboženství, 'ehož kostely

jsou přeglněny. Jsou to ty, ve kterých se denně 0­ětuje. ěřící lid ví, co je hlavní věcí ve chrámě.Srdcem a duší domu Božího - toť oltář! A u oltá­ře kněz.

A na oltáři Beránek, jenž snímá hříchy světa.Jemu patří klanění lidu při pozdvihování. Hle, jak

adajípřed Beránkem a všichni mají citery a mis­Ey zlaté plné vonných věcí. A zpívají_píseň novoua říkají: Hoden jest Beránek vzíti čest a slávu achválu. A veškeré tvorstvo, které jest na nebi i nazemi a pod zemí i na moři praví: Tomu, jenž sedína trůně a Beránkovi, budiž čest a sláva i moc navěky; a všichni andělé obce volají: Amen! Amen.'(Zjev. 5.).

14

Kdo obětují?

Ve staroki'cstanském bohoslužebnčm řádě bylitak zvaní katechumeni. Katechumeni nebyli ještězasvěcení do tajemství oběti a musili proto předzapočetím vlastního obětního úkonu místo opusti­ti. Křesťanská bohoslužba byla považována za něco.nevýslovně svatého, tak že přítomnost někoho ne­pokřtěného připadala věřícím jako prol'anace, jako.zneuctění obětního místa. Jenom ti, kdož byli po­jati do společenství svatých směli se blížiti k 01­táři a obcovau' nejvznešenějšímu tajemství, kterése koná mezi nebem a zemí. Obcovati společné bo­hoslužbě považovalo se za práva. čest a výsaduvěřících a proto bylo pro ně samozřejmostí.

Dnes už není rozdílu mezi zasvěcenými &neza­svěcenými.Není žádné arkanní discipliny nebo taj­né nauky vůčipohanům & židům a_jinovčrcům &nenokřtěným. Všichni mohou věděti, co věříme,co chceme a co konáme. Výzva ite missa (xt, kte­rou druhdy jáhen před započetím obětního úkonuvšeckv vykázal, kdož k církevnímu společenstvínepatřili, v té formě už neexistuje. Bohoslužba ko­ná se na našich oltářích takořka při otevřených.dveřích.

Přesto jsou i mezi těmi, kdož mají náležeti k vč­doucím, mnozí, jimž je oltář, kolem něhož se kře­sťanský lid shromažďuje v den Páně, nepochope­ným tajemstvím &slovo mše sv. slovem cizím, ježsice často mívají v ústech, ale jehož hlubší významjim zůstává skryt. A to nikoliv proto, že neumějílatinsky. Jsout' prostí lidé, staré babičky, bez vzdě­lání, které sice nerozumějí žádnému latinskému

15.

hlesu, jimž však je mše sv. ve svých velkých li­niích otevřenou knihou.

Ne, neznalost latiny není překážkou porozuměnía zájmu na mši svaté, nýbrž duch času, který zna­mená ravý opak toho, co se na oltáři koná. Jinakžádá čírkev se svatým Pavlem v epištole: Boho­služba vaše budiž rozumná. (Rím. 12, l.). Vězte, cokonáte!

Katolická bohoslužba sluje mše svatá. Ale tonás především nezajímá, jak se bohoslužba jme­nuje, nýbrž co jest. Ne jméno, ale věc. Katolickábohoslužba je oběť N. Z. Jíti na mši svatou zna­mená jíti k oběti. A tu náležejí k oběti nutně dvamomenty: jedna osoba a jedna věc. Chybí-li jedenz těchto dvou momentů. nemůže býti o oběti žád­

Osoba, která na obětním úkonu spolupůsobí,jmenuje se kněz. Věc, jež se dává, je obětní dar.

Zůstaňme především při po'mu kněz. Kdo jekněz? Kdo slaví mši sv., oběť . Z. na našich ol­tářích? ]) první řadě Kristus! Není žádné mše sva­té mimo tu, kterou slaví nebo slouží osobně Kris­tus. Jako zná křesťanství jenom jednoho Boha,tak zná jen jednoho kněze, Krista (I. Tim. 2,5.).Tak to stojí v Písmu. Tak praví víra. Máme navůli, viděti v naší bohoslužbě prázdnou podívanou,oběť bez kněze, tedy oběť, jež není žádnou obětí,nebo si musíme mysliti při mši svaté u oltářeKrista.

Vidíme-li při tom toho vlastního (opravdového)vobětníka nebo ne, to má podřízený význam. Províru má neviditelné zrovna takovou reální (věc­nou) skutečnost jako viditelné. Držme se proto

evně toho: kdykoliv se slaví (slouží) mše sv., kdy­koliv v N. Z. podává se oběť, stojí u oltáře vždycky

16

Kristus. Jíti na mši svatou znamená. obcovati kecti Boží podávané oběti s osobně přítomnýmKristem.

Ptali jsme se po knězi mše svatá. Vedl-e nevi­ditelného kněze, stojí při mši sv. u oltáře viditelnýobětník. Při své první mši S\..při poslední večeříposxětil Kristus apoštoly na kněze. když Slovy:..lo ěiňte na mou panlátkuf', dal jim moc činititotéž. co učinil sám. A toto kněžství uděluje sesvátostí svěcení dále a dále až do skonání světa.Kristus neslaví svou nekrvavou oběť nikdy jinaknež prostřednictvím. viditelného kněze. Jako nenížádné mše sv. bez Krista, věčného velekněze. taknení žádné mše sv. bez posvěceného náměstkaKristova & nástupce apoštolů.

Tím ale není otázka o kněžství při katolickébohoslužbě ještě vyčerpána. Jestif mimo kněžstvoúřední ještě spolupůsobící knezsh o Kdo je po­křtěn stal se údem tajemného mystického tělaKristova. Poněvadž vsak Kristus jako hlava je kně—zem, následuje z toho, že též jeho údové, t. j vě­řící.,mají jistý kněžský charakter. Když tedy obě­tuje hlava, musí proto věřící jakožto údově takéspoluobětovati.

Co tedy znamená obeovati mši w.? Nic.menšíhonež: jakožto úd velekněze Krista konati své spolu­působící kněžství. Věřící nejsou při oběti mešnížádnými nečinný-mi statisty. Nejsou též žádnýmipouhými diváky a posluchači. Nesmějí býti po­kládáni jenom za nábožné průvodce oběti. Jsouvíc. Působí aktivně (činně) jakožto spoluobětníei.

Jenom kdo se cítí jako spoluobětník a spolu­kněz v nejvniternějším spojení s Kristem knězema s knězem jakožto úřední osobností při bohosluž­

* 'I7

bě, jenom ten ví, co to znamená, že byl na mšisvaté a že konal bohoslužbu.

Pak ale, na př. nedělní jarní bohoslužba, je ně­čím tak podivuhodné vzněšeným, že se mu stanepotřebou duše. Pouze při mši svaté dosahuje člo­věk vrcholu své křesťanské důstojnosti na zemi.Nikdy není větším než před oltářem. Řekni mijaké stanovisko zaujímáš ke mši sv.. a já ti řeknu,čím jsi.

Kdo ví, že katolická bohoslužba je shromáždě­ním kněží, ví a zná teprve polovic o mši sv. Jakonení žádná mše sv. bez kněze, tak není žádná mšesv. bez daru. Teprve kněz a dar dohromady ko­nají celou oběť. Nyní víme, že tím vzácným da­rem, který se podává Všemohoucímu mší sv., jev první řadě tělo a krev Ježíšova. Kdo je všakskutečným obětníkem, ten také ze svého vlastnic­tví obětuje to nejlepší, co má.

Kněží se nesmějí objeviti před oltářem s prázd­nýma rukama. Starokřesťanská liturgie žádala, abyvšichni, kdož mši sv. obcují, osobně a veřejně při­spěli k obětnímu daru, který se ve mši sv. Bohupodává. Ještě r. 1078 nařídil papež Řehoř VII.,že každý věřící má se dostaviti ke mši sv. 3 něja­kým darem a nikoli s prázdnýma rukama.

Vycházelo se od myšlenky, která se ve S. Z. ča­sto vyslovuje: Před obliče'em Hospodinovým ne­objevíš se s prázdnýma rukama. Na mnoh'ch mí—stech anuje dosud zv k, že při zádušníc mšíchsv. věrící ři ofěře prinášejí své dary. K tomuale podotýká sv. Augustin, že Bohu nezáleží takmnoho na zevnějším daru, ale mnohem více navěnování vlastní osobnosti.

Dar je pouze znamením oběti srdce. To je přimši sv. věcí hlavní. Kdo nemůže položiti na kně­

18

zovu patenu velkodušně své „já“, není žádnýmopravdovým knězem. Význam mše sv. mu zůstalutajen, byť by ji navštěvoval sebe častěji. Vprav­dě dovedou mši svaté rozuměti pouze velkomyslněduše, jenom duše obětavé.

Žijeme v době stavění kostelů. Samozřejmě mo­hou býti stavební kameny ke chrámu obětnímíkameny. Bylo by to falešné (nenáležité) a mate­rialistické (hmotařské) domnění, mysliti si, že jdejenom o to, sehnat peníze, a že je lhostejno, odkudty peníze jsou. Penězi sice lze postaviti zdivo, aležádnou svatyni. Svatyně, jakožto dům nadpřiro­rozena je více rázu duchovního než hmotného (ma­teriálního) a staví se stavivem dobrých skutků,

modlitbou, postem a almužnou, které jsou posvě­ceny potem poctivé práce & slzami po ání.Stavme tudiž, jako stavívali „staří, z nezištně

lásky a :: radostného obětavého odříkání. Stavmev duchu oltáře a mše sv., jako učedníci Ukřižova­ného. Stavební kámen pro kostel, pro zděný,hmot­ný kostel a pro chrám království Božího, je námněčím posvátným. Jsme lidem kněžským. Kněžíobětují.

Královské kněžstvo.

Den ze dne vstupujeme na Kalvarii. Oltář jestředem katolicismu. Bez oltáře a oběti bylo bynáboženství tělem bez srdce a duše. Než to ne­stačí, aby byly oltáře a aby se na těch oltáříchoběť N. Z. denně obětovala. Nestačí, aby bylychrámy a v těch chrámech kněží. Jsme jedno tělo,jak sv. Pavel opět a opět zdůrazňuje. Chrám není

19

jenom svatyně. kněžiště čili kněžský chor nebopresbytář ,-patří k němu také chrámová loď. Kněž­ský obor a loď tvoří teprve společně katolickýchrám.

Kněžský chor a loď jsou hlava a tělo. Co Bůhspojil, člověk nerozluěuj., platí i zde. Loď musíse dívati ku předu. Lid musí býti v živém spojenis oltářem. Bohoslužba není věcí samotného kněze.Kněz nestojí u oltáře jako soukromá osoba, anitenkrát nikoliv, kdyby byl v chrámě docela sám.Kněz je vždycky zástupcem křesťanstva a zvláštěpřítomných věřících. Mluví a jedná jejich jménem.Mše svatá je bohoslužbou lidu, tak jako Jieboho­službou kněze. I když je protestantské učení o vše­obecném kněžství falešné a odporuje všemu po­dání 6000 roků; i když má kněz z vůle Boží plno­moci, které jej v důstojnosti vysoko povyšují nadlid, přece je úkolem lidu spolu se modlit a spolu­obětovat a tak v jistém širším smyslu slova skrzeúčast na bohoslužbě býti rodem kněžským. Takováje víra Starého i Nového zákona.

Ve jménu S. Z. zdůrazňuje tuto pravdu velikýzákonodárce israelský: „Vy budete mi královskýmkněžstvím. a národem. svatým“ (Ex. 19, 6.) Totéžpraví první papež, Petr: „Vy jste rod Vyvolený,královské kněžstvo a národ svatý“ (I. Petr. 2,9.).Jinými slovy kněžiště & loď, kněžstvo &lid nejsousice totéž, ale patří k sobě jako duše a tělo. Jednimodlíce se & obětujíce, druzí spolu se modlíce aspoluobětujíce, obojí však před tímtéž oltářem.Odtud je na jevě, jak má lid bohoslužbě obcovat.Nikoliv trpně (pasivně) nýbrž činně (aktivně)! Ne

pouze se dívat & poslouchat, nýbrž spolupůsobit.ož nebýti pouhými čestnými údy! Ne pouze le­nivě státi kolem! Takových, co kolem stojí, je

20

dnes tolik jako kdysi na hoře Kalvarii. Tělesněpřítomní jsou duchovně nepřítomní. S pouhou tč­lesnou přítomností nemáme ještě žádnou službuBoží. Toho si musí býti pamčtlivi Li líní, němí (:vkladní, kteří se nechtějí modlit. Jsou zde. alenepatří k nám.

Vzíti si s sebou modlitební knihu a z níčíst, nestačí ještě k dokonalému duchovnímu ob­cování. Povšechnč možná jest v naší modlitbě při.službách Božích příliš mnoho uchylowíni se na po­stranní vedlejši cesty soukromé pobožnosti, přílišnmoho libůstek, příliš mnoho duchovního sobectví,umíněnosti, samolibosti. Když se modlíme, tvoří­me příliš málo niterné svaté obcovánL sjednocenía společenství duší a srdcí.

Když křesťané chodívali ještě do katakomb abyslavili svatá tajemství a přijímali chléb Boží„ ne­bylo ještě modlitebních knih. Všickni patřili zá­řivýma očima na oběť v rukou knězových. S ne­obmezenou toužebností po Spasiteli sledovali po­svátný úkon a s Ježíšem v srdci odcházeli ven dosvěta a mohli s úsměvem umírati. My chodíme dokostela, v němž lměz sl'ouží mši svatou. Úkon jetentýž jako přede dvěma tisíci roků. My se téžpři mši svaté modlíme. ale my se nemodlíme, jakse jedenkráte vyslovil papež Pius X., mši svatou.

My se nemodlíme, jak bychom se modliti měli.společně s knězem. s Církvi, s Kristem. My se ne­modlíme jako svaté společenství ve spojení s ol­tářem. Modlíme se příliš málo katolicky, ,t., j.v duchovním spojení s obcováním svatých. Nenísnad možné jíti všude tak daleko, jak se nyníděje na mnohých místech, kde celá Íamost s kně­zem u oltáře se modlí a hlasitě mu odpovídá, nejenom kostelník! ,'\le máme se o to snažiti. Nejlep­

21

ši pobožnosti mešní je pobožnost Církve. Ideálemje používati mešní knihy n. . Schallerovy. Kdyžse tak modlíme, modlíme se atoliětěji, více sjed­nocení s Kristem &Církvi. Stáváme se královskýmkněžstvem. Loď se zase spojuje s oltářem.

Ale obcovati službám Božímneznamená jen mo­dliti se s lidem, knězem, Kristem, Církví, nýbržtaké spoluobětovati. Řekli jsme: nejde jen o pa­sivní (trpnou), ale též 0 aktivní (činnou) účast nabohoslužbě! Mše sv. je oběť; je skutečně živá obět1Kristova. Obcujeme-li oběti, pak je podmínkoupravdivost! Souhlas tvého vnitřního smýšlení s o­bětí na oltáři. Obětavé smýšlení! Bohoslužba, přikteré není žádného duchovního spříznění mezi ná­vštěvníkem-a obětí, je lež, je pokrytectví.

Pravdivost při stupňové modlitbě! Kněz, pro­niknut citem hříšnosti, bije se v prsa. Je-li tvámše sv. pravdivá, “pakjí také započni s duchem o­pravdové lítosti, vyznej před Bohem svou vinu.O(ltrhni se od zlého návyku a zlé příležitosti. Po­tom teprv pokračuj dále.

Pravdivost při obětování! Je-li tvá mše sv. prav­divá, polož knězi něco na paténu. Zřekni se něja­kého pokrmu, nějaké malé radosti, nějakého pe­níze. Kdo se nemůže ničeho zříci. nemá vlastněpráva slaviti spoluobětování.

Pravdivost při proměňování! Kristus oddáváBohu své tělo a svou krev, aby uznal jeho nejvyššípanovnická práva na člověka. Je-li tvá mše sv.pravdivá, pak budiž takovým zvláště též proměňo­vání. Učiň velkodušný akt oddanosti celé své o—sobnosti, svého rozumu, svého života vůli \'ěěnémoudrosti, všemohoucnosti a svatosti.

22

Rei, aniž by ti tvé svědomí mohlo vytýkati, že„lžeš“; Ježíši tobě jsem živ, Ježíši tobě umírám,Ježíši tvůj chci býti v životě i ve smrti.

Pravdivost při přijímání! Přijímání. lat. Com­munio je spojení, spolčení. Sp0|ení srdcí. Spojeníduchů. Spojení cinů. Přijímání praví: My všichni,kteří kleěíme u téže mřížky přijímáme téhož Spa­sitele, musíme státi k sobě a spoludržeti. Mezi kře­sťany nesmí býti žádných různic & žádných ne­piátelství a žádné nesvornosti. Je- li tvá mše svatápravdivá. není--li žádným veřejným pokrytectvím,žii se sv_\'m bližním jako s bratrem a sestrou. Trpa odříkej se.

Slovem. PravdiVOstv (elé bohoslužbě! Jsi-li pří­tomen, buď přítomen celý! Obětuj spolu. Usmiřujspolu! Trp spolu! Budiž Šimonem Cyrenským'!Bud Veronikou! Buď bolestnou Matkou pod kří­žem. To je bohoslužba v duchu a v pravdě.

Jistá světice pra\í: Není to jedno, jak bývá mšesvatá sloužena. Špatné sloužení mše svaté je věchrozná! V jistém smyslu můžeme to říci též o těch,kdo se s námi modlí &s námi obětují o věřících.Když je mše svatá centrum (střed) křesťanství,pak má způsob, jak jí obcujeme, rozhodný vý­znam, je skutečně hroznou věcí. Víme-li, jak sekdo chová k oběti Kristově, když se před našilnaočima obnovuje, nitemě i zevně, pak víme o němdost.

Správné, niterné upřímné slavení bohoslužby jestručný souhrn katolicismu. Řekni mi, co soudíš

(; mši sv. a já ti řeknu, kdo jsi. Mše sv. říjerozezná­vacím znamením návštěvníků horoucíc , vlažnýchnebo chladných.

Katolická akce a liturgie.

Pius Xl. je nazýván: „papež katolické akce“.Je to ten papež„ který od patnácti roků () ničemčastěji nemluví než o spolupráci křesťanského li­du na díle katolické hierarchie. Celým jeho velko­rysým pontifikátem vine se jedna přímá linie:národy obepínající idea o království Božím; mv­šlenka o Kristu - Králi. A katolická akce je muvedle řádné duchovní správy a misie připravová­ním cesty, snižováním hor a pahrbků a vyplňová­ním údolí pro hlavní dráhu ku všeobecnému krá­lovství Kristovu.

Ale ve vůdčí linii pontifikátu Pia XI. chyběloby něco, kdyby nebyl vydal ke 30. výročí svéhokněžství apoštolskou konstituci Divini cultus; pro­videncielní soudobý projev o liturgii a církevnímzpěvu. Katolická akce musí býti též akcí liturgic­kou. A je-li katolická akce spoluprací katolickéholidu na vznešeném díle církevní hierarchie. paknesmí býti pouze spoluprací v učitelském a pa­stýřském úřadě. ale musí býti těž spoluprací v ú­řadě kněžském. vrchol katolické akce je katolic­ká akce v bohoslužbě. Jsou to proto dvě myšlenka.-,jež vyzařují z apoštolské konstituce sv. Otce.

První myšlenka: katolická akce: také liturgic­kou akcí! Druhá myšlenka: katolická a*kccmusízpivat!

Katolická akce též liturgickou akci! Též boho­služebným činem! Tu jako jinde musíme se pře­uěovat. Lidé moderní se domnívali, že jenom to ječin, co konají lidé pro lidi, co nese na čele značkupolitiky, kultury, obecného prospěchu. Ovšem!Jsme tu i pro druhé. Katolická akce je prací pro

24

druhé. je (haritou, apoštolátem. službou pro všec­ky. Než my tu jsme přece předevsím pro trojjedi­ného Boha. Katolická akce je v pr vm řadě službouprokazovanou Nejvyššímu! Největší i'm člověkajebohoslužebný čin! Opus Dei, „dílo Boží't jak tomuříkali staří. liturgie., služba ve svatyni! Liturgie.služba Boží„ není jen včcí kněžskou. kněží, nýbrživčcí lidu! Opus ])ublieum! Věcí obecnou, věcíveřejnou! '

Sv. otec mluví ve své apoštolské konstituci o ci­zích. nebo němých divácích,- a rozumí jimi věřícíkatolíky. praktikující křesťany. Dnes je možnomluviti o lcrísi bohoslužby. Tato krise nevystupujevšude stejně nebezpečně. Má své stupně. své roz­manité způsoby. Projevuje se jmenovitě jako kri­se náboženského společenského ducha. Kněz i lidmodlí se na tomtéž (prostm u) místě a ve stejnémčase. Vedle sebe; ale možná - nc už společně.

V jistém smyslu není to již jedna a táž boho­služba v presbytáři a v lodi, ne stejné modlení, n-estejné jednání. Každý se modlí svou mši svatoupro sebe. nikoliv mši svatou jako je ta u oltáře.Člověk tu bývá divákem, ale ne spoluobětníkem.Cizím. a ne účastníkem. Němým statistou a nikolivspolumluvčím. Pasivním, ale nikoliv aktivním. Jdesice na mši svatou; ale namnoze chybí mu správ­ný poměr k oltáři. Náboženská krise křesťanskéholidu o které se dnes tak mnoho mluví jezzvětší­ho dílu krisí náboženského společenského ducha.

Zvláště se projevuje jako krise nedělních služebBožích. Nikdy se nejeví podivuhodný článek víryo obcování svatých a o královském kněžství ka­tolického lidu v také slavnostní kráse jako právěo ol'iciclních (povinných) nedělních službách Bo­

25

žích. Nikdy nebývá člověk tak křesťanem. nikdyjindy se necítí v takové míře katolílóem.

Dnes jsou oficielní (povinné) nedělní služby Boží,hlavně ve městech, v nebezpečí, že se stanou nej­nedbaleji navštěvovanými službami Božími arno­sti. Příčiny? Jistý náboženský minimalismus, sna­ha aby bohoslužeb bylo co nejméně a aby byl conejkratší. Jistý partikularismus, sklon k odděle­ným stavovským a třídním bohoslužbám; sport achtivost zábav, jimž ranní mše sv. a pak mše sv.pozdní lépe vyhovuje.

Není ovšem návštěva hlavních služeb Božíchvždycky všem možná. Připouštíme. Se vší shoví­vavostí připouštíme. Ale to vždy více se rozmá­hající uhybání povinným farním službám Božímje nepopíratelnou skutečností v náboženském ži­votě našich dnů. Je to hroucení hlavní pevnosti(hradu) Církve. Tu nedávají žádnou náhradu ka­tolické sjezdy nebo rodinné večery.

Nejlmtoličtějším .sjezdem a sociálním sdruženímfarnosti, co též dnes nejvíce _úěastníků získává apohromadě drží je semknutí kolem oltáře, což téžsv. Otec ve své konstituci jmenuje aktivním úča—stenstvím na slavení tajemství (mystérií) Církvea na jejich slavných a veřejných modlitbách. Tojsou ve vynikající formě povinné farní služby Boží.Tu dosahuje katolická akce svého vrcholu v nej­vznešenějším spolupůsobení na hierarchickémkněžství a na velekněžství Kristově. Katolická akcestává se ve farní bohoslužbě nejvzácnějším sociál­ním bohoslužebným, činem.

Katolická akce musí též umět zpíval. Nemůže­me svět v sobě, svět nejniternějších myšlenek acitů v sobě tlumit. Musíme s nimi ven na světlo.Musíme ukázat, co myslíme a co cítíme. Musíme

226

mluvit. To nám též nestačí. Teprve když jsme zpí­vali, odhalili jsme své nejhlubší nitro. Ještě něco:píseň plní nadšením, rozněcuje a dobývá. Kdozpívá, ten vítězí! Proto zpívá vlastenectví, láska!( vlasti. Proto zpívá svět. Proto zpívá revoluce.

Proto musí zpívat i kostel! Nadšení pro víru achvála Boha a vděčnost nutkají ke zpěvu. \" prvot­ním křesťanství lid mučedníků a vyznavačů zpí­val. V době pronásledování jásal do nebes svégloria a credo v podzemních katakombách. Napřednáležitě zazpívali, potom ve starých úctyhodnýchbasiljkách konali své služby Boží. Proto icísařValens, stoupenec nauky, Ariovy, když se zúčastnilveliké slavnosti Božího tajemství (mysteria), byluchvácen do té doby nikdy neznámým úžasem abyl v nitru svém nesmírně dojat. V Miláně obvi­ňovali bludaři sv. Ambrože, že strhuje lidi zpěvemliturgie, jak se pod dojmem těch zpěvů Augustinrozhodl pro přijetí křesťanství. (Pius XI. Divinicultus.)

Též katolický středověk miloval :])ěV. Ale čímvíce si církevní zpěv osvojoval umělé formy, tímvíce ustupovala tato činná účast lidu na liturgic­kém latinském zpěvu chorálním. A s rozvojemmnohohlasého zpěvu, v XV. a XVI. století bylchorál vůbec vždy více odsunován stranou.

To byla chyba. Jako má Církev svou řeč, latinu,tak má Církev svůj zpěv, chorál. Gregoriánskýchorál, jak se už Pius X. vyjádřil, má v nejvyššímíře církevní hudbou požadované vlastnosti, do­bré formy a všeobecnost. Bývá také nazýván vlast-.ním„ pravým zpěvem římské Církve, který musíplatiti vždy a všudy za nejvyšší vzor, pro všechnuostatní hudbu církevní.

27

Vícehlasý způ—\;jak Pius X1. výslovně ve svékonstituci poznamenáuí. zaujímá teprve místodruhé. Co se tkne zpěvu s instrumentální hudbou.pra\í papež s důrazem, ze podle církevního pojetírozhodně neplatí za dokonalejší způsobu hudby,která by byla pro bohoslužby vhodnější. .fVená­stroj, ale hlas má panovati ve chrámě! Hlas kněze,hlas chom hlas lidu.

Tadv zasahuje papež katolické akce. S iozhod­_ností ilej\yššího zákonodárce žádá: .,Aby věřícíbrali čilou účast na bohoslužbě, budiž gregorián­ský chorál \' užívání lidu zase navrácen., v tom.co se lidu dotýkáť Věřícínesmějí už zůstávati přislužbách Božích „jako cizí nebo němí diváci“. Ukaždého farního kostela budiž zřízena chlapeckáškola zpěvu. Lid buď do liturgického zpěvu za­učen„ zvláště školami, zbožnými družinami a ji­nými spolky. Katolická akce je též spoluprací skn 'žstvím (: proto též činný/n účastenslvím na cír—kevním slavení mysterií (tajemství) a na slavnéma veřejné/n účastenství církeVních. modliteb.

Apoštolská konstituce Divini cultus Pia XI. mápůsobit pro nové procitnutí církevního života jakozázrak na hluchoněmém.

Pius XI. pronáší své ejeta! Otevři se! Němí majízase mluviti. Lide katolicky, rozohni svým litur­gickým zpěvem vlažnou. sesvětštělou moderní do­bu opět pro nebe.

V dějinách církevního zpěvu bylo období caeci­liánské. obnovy církevního zpěvu sborového. Takzačniž nyní období (perioda) kvetoucího lidovéhozpěvu liturgického.

Liturgický zpěv lidu je apoštolát, je katolickouakcí! Kdo zpívá, vítězí!

Myšlenka pospolitosti(vespolnosti).Opět nás svolaly zvony. Co všední den rozpty­luje, má zase spojit neděle. Při farních bohosluž­bách nedělních necítíme jen, že nás tu je tolik atolik osob soukromých, jež se nahodile v téže chvílisešly na stejném místě. Cítíme se tu jako celek,jako jednota, jako společnost. .A dnes. kdy sílasobectví i nejsvětější a nejsilnější svazy uvolňuje,nutno přitažlivou sílu myšlenky na pospolitost vícenež jindy zdůrazňovati &hájiti. Proti modernímuvolání „Pryč od sebe“ musíme hlásati „zpátkyk sobě“, „k centru“.

Ať se o nás opět může říkati, co píší Skutky a­poštolské o prvotní církevní obci: „Obec věřícíchměla jedno srdce a jednu duši“. „Trvalí (pevně) v(bratrském) obcování“. (Sk. ap. 2,42; 4,32). Nicvšak .tohoto katolického ducha pospolitosti tolikneposiluje jako farní služby Boží. Proto tak záležívelice na tom, jak se k farním bohoslužbám sta­víme, jsme-li při mši sv. pouhými trpnými diváky,nebo se jí aktivně zúčastňujeme, jakožto rod kněž—ský, jako společnost, jež se shromažďuje ke spo­lečné oběti, ke společné modlitbě a ke společnémustolu. Především ke společné oběti! Nesmíme při­cházeti k oltáři s prázdnýma rukama. Mše sv. jeoběť. Obětovati znamená dávati. Ob—ětnímdaremchceme slavně uznati nejvyšší, obecné, dokonalé,vlastnické &panovnické právo Boží na všecko stvo­ření. Proto je podání oběti vyznáním víry a služ­bou Boží. To je tak pravdivé, že bez obětníhodaru podle přesvědčenívšech století nemůže vůbecbýti o skutečné bohoslužbě ani řeči.

?)

\' staroki'est'anské bohoslužbě rozumělo se to su­mo sebou. Věřící přinášeli při společné ofěře svédary na oltář: chléb a víno a ještě také jiné dary.Z těchto obětních darů byla část oddělena probohoslužbu, kdežto ostatku se použilo na potřebychrámové, pro chudé a na vydržování duchovních.Všecko žilo z oltářů. Tak hluboko bylo v apoštol­ské době a ještě dlouho po ní, všecko proniknutolou myšlenkou:

Ke službám Božím shromáždění věřící tvoří 0­bětní společnost. A společně obětovati znamená:společně jedni za druhé dávati.

Donášení obětních darů později přestalo. Církevopatřovala obětní chléb &obětní víno k bohosluž­bám skrze kněze sama. Zvyklosti se mohou mě­niti; duch musí zůstati. Duch bohoslužby ale jenezměnitelný. A k duchu bohoslužby patří myšlen­ka: Bohoslužba je společnost obětní.

To si máme v první hlavní “části mše sv. živěuvědomovati. Hostii, která při obětování spočívána pateně, má každý z přítomných jako svůj: o­bětní dar položiti na patenu a obětovati Bohu.Vždyť také všichni svýrrii dary k tomu přispěli.Je to jejich hostie. Hostie ode všech 3 za všecky!Tato hostie, ode všech a za všecky obětovaná jevýrazem obětní pospolitosti všech.

Ale při tom nemáme zůstati. Obětní pos olitámyšlenka má také sociálně se projevovati. ámebýti jedním srdcem a jednou duší, vzájemně jakobratři a sestry, máme na sebe mysliti, míti spolusoucit &společně si pomáhati. Pro tuto společnouobětní myšlenku máme při kolektě (ofěře) rádia dle nejlepší možnosti spolu se zúčastniti. Jakbychom chtěli oběti obcovati &neobětovati?! Jakmůže kdo k obětní společnosti (pospolitosti) nále­

30

žeti, ale něco obětovati —pokládati za obtíž, zabřímě? Jak může kdo jíti na mši. sv. s prázdnourukou?

Druhé. K bohoslužbě shromáždění věřící tvoříspolečnost moďlitelů. Sv. Pavel žádá ve svém listěk Římanům od křesťanů, aby byli jedné mysli &svorně a jednostejně oslavovali Boha, Otce Pánanašeho Jezíše Krista. (Řím. 15, 5.6.) Proto je li­turgie modlením společným. Nehledě k někte—rým výjimkám mluví kněz u oltáře ve množnémčísle. Praví: modlíme se a nikoliv já se modlím.

Dříve se modlíval nebo zpíval také všechen lid,zpíval svatou liturgii s knězem. Církevní zpěv, tu­byl zpěv lidu. Bohoslužba dála se v pravdě unani­mis, uno ore, jak se jedenkráte v jadřuje sv. Pa­vel. ]ednomyslně a jednohlasně. ako hukot mno­hých vod. Všecko se spoluúčastnilo. Všichni semodlili. Tato součinnost celé obce při službáchBožích se dnes z mnohých myslí vytratila. Knězu oltáře osaměl. Když mluví, ._chybíozvěna, neníresonance a reakce, není stejnozvuku a stejnéhocítění v lidu. Jak napsal Petr Gebler: Ústa i okoi ucho a možná i srdce jsou někde jinde. Ústa se­nemodlí svaté texty liturgie 9 knězem. Oko se ne—dívá na to, co se děje na oltáři. Ucho neslyší, co.kněz praví. Pořád člověk myslí &přemítá o něčemjiném. Pobožnost se koná, ale duch se obětí neza—městnává, těká jinde. A ještě něco horšího. Mod­litba věřících nenachází se často vůbec na výši bo­hoslužebného myšlení. Bývá tak nicotná, tak níz­ká, tak obmezená. Pořád jen modlitba za sebe sa—mého. Člověk se zabývá většinou jen soukromými,osobními potřebami, koná se málo modliteb kato­lických, příliš málo prostorné a hluboce a vysoko.nesených. Bohoslužba mše sv. není věcí soukro­

31

mou. Nikdy! Je to vždycky věc společnosti, věcvšeho lidstva, věc Boží. Smíme ovšem přinášetk oltáři i své drobné potřeby a zájmy, ale nemámese jimi spoko'j—ovati.pouze na ně mysliti.

Musíme míti zřetel na hlavní věc: na chválu ačest a slávu tomu, který sedí na trůně! Na boho­službu! Na klanění, na díkučinění. na smiřování.Potom musíme ojmouti do modlitby veliké říšskézájmy světové čírkve: vítězství nad bludy, osvo­bození od tyranů, rozšíření evangelia, svatost kněž­stva. Při mši sv.. zvláště v kanonu farní nedělníbohoslužby musí se osvědčiti pravdivým slovo sv.Pavla: „Pro vás otevřelo se srdce naše“. (II. Kor.6, ll.) „Bohoslužbaje společná modlitba, modlitbavšech. a modlitba za všecky.

Třetí. Věřící shromáždění k bohoslužbě tvoříspolečnost stolní. Ti, kdož společně obětují a spo­lečně se 'klanějí, mají též společně jistí. K oběto­vání &proměnění patří také přijímání-, obětní ho­stina obětní obce, čímž nabývá svého výrazu a u­skutečnění nejniternější duševní sjednocení s o­bětí Kristovou. Prvním křesťanům se to zase rozu­mělo samo sebou, aby všichni, kdo se dostavilik obětní slavnosti (k slavné oběti), také se zúčast­nili obětní hostiny, svatého přijímání. Žádné spo­lečné oběti a žádné společné modlitby bez společ­ného stolu. Rodina jídá v stejném čase a na stej­ném místě. Nezůčastniti se rodinného stolovánípokládáno bylo za nepřirozené. Církev nikdy ne­pustila se zřetele tuto ideální oslavu svatého 'pří­jímání: Sněm tridentský prohlásil: Svatá církevníshromáždění _(sněm)přeje si, aby při všech mšíchpřítomní věřící nejen duchovně nýbrž také svá­tostně přijímali eucharistii. Ideální oslavou __při­jímání, je společné přijímání farnosti při společ­

„32

né bohoslužbě farní! Dokonalé eucharistická sto­lování všech \'crlcích ke kostelu příslušných.

Kde to nelze provésti, je žádoucí alespoň du—chovní společné stolování Všech shromážděnýchvěřících při přijímání lmězově, obnovení citu sou­držnosti všech farních příslušníků v Kristu a s'Kri-'stem, živý akt víry \“obcování svatých! Necítíme-lise po sv. přijímání l'arních bohoslužeb jako lidemBožím,jako rodinou, jedním srdcem a jednou duší;(lokazujeme, že smyslu mše sv. dosud nerozumíme.Mše Sv. je mysterium fidei, velikym tajemstvímkatolické víry. Přítomnou Golgotou. Mezi námiobětujícím veleknězem, JežíšemDKristem.Naše po­stavení ke mši sv., jak se k ní chováme & o nísmýšlíme, je měřítkem našeho náboženského ži—\ota. Řekni mi, jak o mši sv. smýšlíš, a povím ti,jaký je tvůj poměr k Bohu. Rekni mi, jak spoluslavíš obětování, proměňování a přijímání, a po­\ím ti, jaký je tvůj; poměr k Církvi. Jaká tvá mše

,takové tVé křesťanství a takový.; ty.

Součinnost.

Kristus není žádný tajný učitel. Nehlásal žád­nou tak zv. esoterickou nauku pro zasvěcence:Jeho náboženství je lidové náboženství. Zvěstovalovšem jisté pravdy nejprve v menším kruhu svýchučedníků, ale ne, aby zůstaly pravdami tajnýminaopak. Ve své instrukci k apoštolům výslovněpoznamenal: nic není skryto, co nebude odkryto, a'nic-tajno, co nebude zvěděno. Co vám pravím vetmě, pmězte na světle, a co slyšíte v ucho, hlá­

3 33

sejte na střechách (Mat. 10, 26, 27.). Křesťanstvíje náboženství zjevené; náboženství pro všecky!

Kdyby mu bylo potřebí nějakého závoje. pak byto musila býti opona jako ve S. Z., která kůr aNejsvětější ukrývala zrakům lidu. Avšak záclonakterá se o Velkém pátku roztrhla, nebyla už v \1.Z. mezi kůrem a lodí zavěšena. Hlavní oltář sesvatostánkem je sice od věřících oddělen, ale ni­koliv odtržen.

Lid vidí do Nejsvětějšího. Lid pohlíží na oltářjako byl svědkem krvavé bohoslužebné obětí naGolgotě. Z toho následuje: v tom spočívá smysl &duch katolické Církve, vždy vroucněji utvářet vzta­hy mezi Nejsvětějším a věřícími.

Nemůže býti jenom úkolem kazatelny čas odčasu vysvětlovati pouze řipadající nedělní evan­gelium nebo epištolu, a e celá bohoslužba, jejíževangelium a kázání je toliko jednou částí, má selidu vždy více a srozumitelně'i vykládati. Lidévzadu v lodi mají věděti, co se dě'e v předu v pres­bytáři. Spočívá tudíž zcela v 'umyslech Církve,jestliže znovu důrazně hlásáme heslo: blíže k Nej­světějšímu! Píce kontaktu, více styku s obětí naoltáři!

Protože se může bohoslužba konati dvojím Způ­sobem, slavnějším, tak zvanou zpívanou mší sva­tou, a prostější formou, totiž mši svatou tichou,dlužno přirozeně voliti dvě cesty k dosažení žá­doucího cíle. Blíž k oltáři při oficielní bohoslužběnedělní! Blíž k oltáři při každé mši svaté!Duch vespolnosti při slavné bohoslužbě dosahujese společným zpěvem. A tu promluvili zřetelněpapežové Pius X. a XI.: budiž pečováno o to, abyv lidu zase byl zaveden zpěv gregoriánský tak,

34

aby věřící znova brali činnou účast na bohoslužbě,jak tomu bývalo dřív.

Jsme katolíci. Řídíme se právě proto, že jsmekatolíky. ve svých chrámových projevech, ve svémčinném účastnění bohoslužebném nikoliv nějakýmizavládnuvšími zvyklostmi, ani osobními libůstka—mi, nýbrž přáním a vůlí své svaté matky, Církve.

Proto musíme všemi rostředky usilovati o to,aby ještě více obliby dosel, byl cvičen a pěstovánoficielní zpěv církevní, totiž chorál. Kdokoliv jeproniknut pravým církevním duchem, nebude sev té věci nejen stavěti na odpor, at' potají nebozjevně, ale bude tyto snahy se vší radostí a či­lostí podporovati, a zvláště všemožně se přičiňo—vati, aby se stal chorál vždy více a více kostelnímzpěvem lidu. ,

Roku 1787. ovstalo v katolickém kostele v Rů­desheimu (v Německu) o svátku sv. Jana Křtiteleveliké pobouření. Lid růdcsheimský totiž lpěl, ja­ko i 'iné obce v Porýní, s velikou láskou na cír­kevní liturgii a na latinském lidovém zpěvu. Tuse stalo, že josefinská vrchnost zavedla a naří­dila nový kostelní zpěvník, s písněmi jenom ně­meckými, a úplně z něho vyloučila liturgický zpěvlidu. Účelem toho nařízení bylo odstraniti až doté doby obvyklý lidový chorál.

Kněz u oltáře zazpíval právě Gloria. Některéškolní děti, ve škole k tomu vycepované, chtělypodle nového Zpěvníčku okračovati dále písní ně­meckou. Ale vzadu v e ámě nastal mezi lidemneklida syčení,amuži vší siloua mohutností svýchhlasů zabrali a pokračovali:

„Et in terra pax hominibus“. A v Růdesheimuzpívalo se latinsky, až kurfiřt tam poslal dvě set­niny pěšáků a dvě čety husarů s děly a přátele

35

starých liturgických zpěvů jako rebelanty odsoudilk přísným trestům v káznici.

_Tentopřípad dosvědčuje, že je možno lid, nejenro'mánský, ale i německý a slovanský pro cho-'rál docela dobře vychovati, ba přímo nadchnouti.Matka, Církev učí a mluví rečí všech svých (lítekrůzných národností. Je proto slušno & správno,aby se i děti naučily při bohoslužbě řeči své mat­ky, totiž latinsky.

Než bohoslužby se konávají velmi často způso­bem méně slavným, totiž toliko tichou mší svatou.A tu Seduch pospolitosti uplatňuje především tak,že'se lid spolu s knězem modlí liturgické texty.'Při svaté oběti rozeznáváme čtveré modlitby. Naprvním místě kněžské modlitby v užším smysluslova: Kněz slaví svatou oběť jako oficielní, úřed­ní, osoba ve jménu Církve. On sám, k tomu osvě­c'cný koná obětní úkon v jeho třech hlavníclh čás­tech. On sám modlí se oficielně souvisící obětnímodlitby, n. p. orace, prefaci, kanon. t. j. mod-.litby před proměňováním a po proměňování. a

ter noster. Aby se kdo mohl tyto modlitby mod­El; oficielně, musí býti knězem. O tom tedy ne'­může být“ řeči, že by věřící i zde při mši s_v..ujmout—íse mohli slova. Mohou a mají tak činitijen soukromně, ve formě čistě osobní; ale nikolivjako kněz ,a s lmězem spolu.

Potom jsou modlitby církevních služebníků,jimž se dostalo k nim příslušného svěcení, t_otižjáhna, který zpívá evangelium & podjáhna, kterýčte epištolu. Při tiché mši sv._plní úkony jáhnovya podjáhnovy kněz sám. tedy i čtení epištolyazpívání evangelia. Jakožto oficielní úkony ani tynejsou věcí věřících-. ..

36

Za třetí modlitby zpěváků, tak zvaná sc/zolacantorum. Ti zpívají introit, graduale, offerto—rium a communio. Tito zpěváci, cantores, patří­vali také dříve k církevním osobám úředním,k lektorům totiž. Dnes je zastupují laikové, chlap­ci nebo muži. Církevní zpěváci, kteří při mši sv.zpívají tak zvané střídavé zpěvy, konají i nyníještě, ačkoliv jsou laici, úřad církevní. Proto ženy,které nejsou způsobilé zastávati církevní úřad.nemají tu oficielně spoluúčinkovati. Jakožto funk­ce církevní, ani lid je nemá konati oficielně. Na­nejvýš by se je mohli modliti neoficivelnč před—modlívaěi jazykem mateřským.

Za čtvrté máme při mši sv. modlitby kostelní/ia.Kostelník má dvojí rozdílné funkce; je jednaknáhradníkem církevní úřední osoby, totiž akolyty,který dostává od biskupa svěcením akolytátu .o­právnění posluhovati knězi při mši svaté. Jednakje tu ministrant nebo kostelník zástupcem lidu. Tuje zřejmo, že ony modlitby, jež se modlí mini­strant jménem lidu. taky lid sám oficielně při mšisv. konati může, tedy celou modlitbu-stupňovou avůbec responsoria (amen atd.). Pak 'sou, jak vy­svítá z dějin, vlastní lidové modlitby lcyrie eleison,gloria, credo, sanctus a benedictus, agnus dei, con­fiteor a domine non sum dignus před přijímánímvěřících.

.4 co říkají dějiny o společném slavení boho­služeb lidu s kněžími? V prvých třech stoletíchměla svatá oběť povahu pobožnosti výslovně spo­lečné. Věřící zpívali hromadně při bohoslužbě &odpovídali na modlitby knězovy. Čtvrtým stole­tím, po době pronásledování křesťanů, stala sebohoslužba slavnější. Báz vespolnosti vystupovalještě zřejměji. Biskup slavil mši svatou se vším

37

duchovenstvem. Zpěváci a věřícíúčastnili se aktiv—ně. Lidem zpívané amen dunělo, jak praví sv. JanZlatoústý, kostelem jako hřmění. Sedmým stole­tím, aby se pobožnosti knězově vyšlo vstříc a abyse věřícím usnadnila návštěva bohoslužby; nastalzvyk mší svatých tichých.

Tichá mše sv. je zjednodušením slavné veřejnébohoslužby. Mše sv. zůstává tím, čím vždycky by­la, společnou obětní slavností kněze a věřících.

Žádná mše sv. se nesmí sloužiti. nebyl-li by lidpři ní zastoupen alespoň jedním zástupcem, ko­stelníkem nebo ministrantem. Modlitbami, n. př.Dominus vobiscum, obrací se ke všem přítomným.Nic se samo sebou více nerozumí. než aby všichnipřítomní odpovídali a spolu oběť slavili.

Bohuželz lidu se tato samozřejmost během časunamnoze vytratila. Veliký počet návštěvníků ko—stela, rozdělení kostela na rozličné kaple, nedosta­tečné rozumění latinské řeči, okolnost. že v témžečase sloužily se \“kostele rozličné mše sv.. zavedenívícehlasého zpěvu. - to všecko bylo příčinou. žese fvěřícíjak zpívané tak zvláště tiché mše sv. jižneúčastňovali aktivně a to tím méně, když proni—káním protestantství ubývalo společného životanáboženského. Věřící bývali sice ještě pohromaděna jednom místě. ale modlíce se uchylovali sevždy více na S\é Z\láštní cestv. Mezi knězem u o|­táře & lidem v lodi zavládla jakási rozluka, neboalespoň rozvod. Proto Pius XÍ. vydal heslo: Žádníněmí diváci! Musíme se zase modliti, jako semodlili první křesťané. Musíme se modliti oprav­du katolicky, jako obec, jako společnost. Při mšisv. zpívané i tiché. Neblahá politika a hospodář­ské boje nás roztrhly. Mysi spolu už nerozumíme.Společná modlitba bohošlužebná a všeobecný cho­

38

rál jsou důležité prostředky, abychom se duchovnězase sblížili.

Hnutí liturgické je vynikajícím, nadpřirozenýmprostředkem k rozluštění oněch Obtížl. které 0­značujeme jako otázku sociální.

Je zřejmé, že se v liturgické součinnosti svě­domitě držíme předpisů a směrnic svatého Otce abiskupů. Ále jisto jest, budeme-li se jako prvníkřesťané společně modliti a obětovati, a účastňo­vati se obětního stolu. budeme také umět vícespolečně šílí.

Asperges.

Pokaždé. když 'e neděle, potkáváme Ježíše. Pakzůstaneme zdaleka stát, pozvedneme hlas a _prosí—me: Ježíši, mistře, smiluj se nad námi! On na náspohlédne tak, jak jenom on je s to, a praví: Jděte.a ukažte se kněžím. A stane se. když k nim jdeme,že býváme očistěni.

Starozákonní obřad očist'ování od malomocen­ství o akuje se o nedělích při počátku farní bo­hosluzby. Tento očist'ující obřad jmenuje se: A­s/mrges. Pokropení vodou je buďto něco k smíchunebo něco k pláči vážného, dle toho, je-li kdo hla­\'ou povrchní nebo člověkem do sebe zabraným,zahloubaným: je-li zaujat jenom přirozeností nebonadpřirozeností.

Pokro/Jovám' lajemnou vodou V den. Páně ­kládáme za významnou upomínku na onen aiz­mžik, kdy jsme se znovuzrodili : vody (: Duchasvatého. .tlsperges je nám památkou na sv. křest.Vždycky k mím promlouvá: „Svlečte se sebe člo­

39

Věka starého s jeho skutky a obleč-tenového“ (Kol.3, 9.). Buďte čistí. Pod nedělním oděvem noste téžnedělní duši. ,

Reč. obřadu -Jspet'ges znamená „Buď ("'ixt'Í Takse zpívá: Pokrop mne, o Pane, hysopem a očištěnbudu; obmyj mne a nad sníh zbílen budu. Kdomusí býti umyt, přiznává, že není čistý. To ne­chtějí mnozí připustiti. Omývají jenom své rucev Pilátově umyvadlo.

Člověk si mne své ruce a bez ustání volá: Jájsem nevinen. Já si vskutku nemám co vyčítat. Ni­čeho zlého jsem se nedopustil. Nemám se z čehozpovídat. A proto vlastně ani neshledávám, pročbych už při asperges měl býti v kostele přítomen.

Tito bílí beránei daří se zvláště na pastvě mo­derního liberalismu. Moderní liberalismus má dosebe cosi pokryteekého, samolibého. svatoušského.Nemá proto pochopitelně žádného zalíbení v 50.kajíeném žalmu skroušeného eizoložníka & vraha,od něhož jsou ta slova v Asperges.

Nic není nebezpečnějšího než tato moderní nect­nost ,-pokládati sebe za svatého a sama sebe oku­řovati. Žádného nemocného nevyléčíte s většímiobtížemi než toho„ který nemocným býti nechce,(který nevěří že nemocen je). Žádného žáka ne—popoženete ku předu s většími nesnázemi. nežtoho. který myslí že nikdy žádné (hyb) nedělá.A žádného zločince neobrátíte tak težko jako tohos tím Pilátovým umyvadlem.

Ale také kropenka se svěcenou vodou sama tohonedokáže, :i kdyby ti ji všeeku vylili na hlavu.Voda toho asperges nesmí přijíti pouze na tvůjoděv nebo na tvoji hlavu. Musí proniknout až ketvé duši a tam způsobiti spasitelnou reakci. Musíšpřinésti dobrou vůli.

.40

Hlm'ní věcí k očištění je voda, ovšem! Ale jepotřebí i ruky, aby se ji člověk umyl. Hlavní věcí"je milost. ale člověk musí s ní spolupůsobiti. Hlav­m' věcí je drahocenná krev Pána našeho, ale člo­věk ji musí přijímati s Věrou. Tak ani samotná

kropenka se svěcenou vodou a samotné aspergesnepostačí. To by byla pověra.NaOpak: tření ruky samotné bez vod) vlastní

námaha bez milosti, také nepovede k cíli. 0 třenísamotné bez vody, o obnovu člověka [muze : vlas-t.—ní síly pokoušejí se pelagiáni. Tato sekta je dnesvelice rozšířena. Též mnozí katolíci k ní nevě­domky náleží. Trou ruce nadarmo at“ u domá­cího krbu nebo ve škole nebo ve sněmovně. Lid?suo touto metodou nebude čistší, i kdyby ji tisícre )ormních umělců dopor ueo valo.

Někdo řekl: beze mne nemůžete nic činiti. Bezgolgotské vody milosti nebudete čistí. Dada, mínilstarý jeden filosof. je počaátek všech. věci. To platízcela jistě ještě více o světě mravním než o hmot­nem.

Nenarodíte-li se :novu : vody (: Ducha svatého.nevejdete do života. Na to nás pamatuje asperges.Čist budeš jenom skrze toho Nejčistšího, svatýmskrze Nejsvětějšího, skrze Ježíše.

Mám ti připomněti účin toho asperges? Když sevrátíš z nedělních bohoslužeb mezi lidi očistěn,musíš také čistým zůstat! Čisté buďtež ruce tvév budoucnosti! Nelze souditi, že katolické rucejsou \ždycky čisté.

Samolibá, domnělá spravedlnostpih edla to takdaleko, že jsou dnes nejnemožnější věci možné __anejpříkřejší protivy spojené. Co všecko projdev týdnu bez výčitek svědomí těma katolickýmarukama. které se v neděli ponořují do kropenky.,

41

které se zbožně spínají k modlitbě a které připozdvihování okorně v prsa se bijí!

Jak se znečišťují všemi těmi moderními obchod­ními praktikami? Jak mnoho skvrn nepoctivosti,nepravdivosti, šidby, lakotivosti usazuje se častona těchto katolických rukách, které šly \ ne­dělí do styku se svěcenou vodou? Jakl.lsnadno sednes zapomíná, že žádné obchodni podnikání neníneutrální, (nelišné), ale že _je každé bez výjimkybuďto dobré nebo špatně. a proto slouží buďtoBohu nebo ďáblu!

Každá obchodní reklama. každá koupě neboprodej, každé upravování mzdy a služného, každánájemní smlouva je otázkou svědomí, aktem spra­vedlnosti nebo nespravedlnosti, pravdy nebo lži,sociální lásky nebo protisociálního sobectví.

Nezapomeň na to! Podívej se vždycky čas odčasu na své ruce, jsou-li čisté! Tělesná čistota sa­motná toho nečiní. Mezi slušnými křesťany je po­třebí těž jistě mravní čistotnosti rukou \ obchodo­vání a obcování denním.

Čisté ruce ! v duchovním styku se světem! Vesmyslu listu sv. Jakuba: „Nábožnost čistá a ne—poskvrněná před Bohem a Otcem je. .. zachovatise neposkvrněným od tohoto světa“. (1, 27). Pansvět je špinavý; dnes zvláště. Svět se stal nestoud­ným a prodejným jako poběhlice, »jako běhna.Písmo sv. to řeklo dost 'často; v obou zákonech.Všecko, co se té poběhlice dotkne, sc znečistí aposkvrní.

Svět jde proti tobě jako běhna zcela z\ lášl' v po—době píscmnictví (literatury) a tiskovin.- .lsou jennemnozí, kteří z jejího poháru nepijí.. ,Oby\atelézemě opojili se smilným \ínem“ .pra\í Písmo sv.po S\ém nezastřenémzpůsobu (Zje\. ] t. 23.1 zřel

42

jsem ženu, ana sedí na šelmě šarlatově, plné jmenrouhavých se sedmi hlavami a deseti rohy. Bylaoděna nachem a šarlatem a ozdobena zlatem .adrahokamem a perlami. A měla ve své ruce ohárzlatý, plný ohavnosti a nečistoty svého smí ství“.(Zjev. 17, 3, 4.)

Ta šelma šarlatová toť moderní revoluce [)rotiBohu (( Církvi. (Žena je svět, Pohár - tisk. ) Nepijz něho! Netrp ve své domácnosti žádnou knihui kdyby byla sebe sličněji vázaná, žádnou bro­žurku, žádný časopis, žádný list, který je protitvému Nejsvětějšímu, proti katolické pravdě a pro­ti křesťanskému mravu! Neposkvrň si tím svouruku a svůj rodinný stůl a svou domácí knihovnu.

Spal je. Jsi katolík. Čistá a neposkvrněná Božíslužba je tato: neposkvrněným se zachovati. odnestoudného světa. Posvěcená voda aspergilu ne­smí v neděli padati marně _natvoji ruku.

le neděle. Den Páně. Den znovuzrození a očisty.Jakýsi den tvého křtu. Něčím, iako bílá neděle.\- bílých odčvech ubírali se staří křestané od křti­telnice, když je posvěcené voda očistila. Tak majíkřesťané nynější po nedělním asperges kráčeti mo­derním světem! Bílí (( (istíf V louchu (lítek Bo­žích! Zářivý příklad skrze všecky ulice. lína/(: nežti druzí!

Co ale prospěje neděle, ne odai'í-li se jí též zevšedních dní neděle dělati. Ig čemu služby Boží,nedovedeme-li konec konců, také život uzpůsobitv bohoslužbu? Jaký účel má, kdybychom se siceočistili, ale nechtěli zůstat čistými? Asperges meDomine! Pokropiž mne, o Pane, a očistěn budu.Obmyj mne. a nad sníh zbílen budu!

43

Dominus vobiscum.

Především záleží na tom, aby bez ustání volánobylo do světa to jedno potřebné. to nejdůležitější.Tím nejdůležitějším ve stvoření, ve tvorstvu jeJežíš. Všecko se musí prohlásit pro něho nebo pro­ti němu. V něm je stvořeno všecko \iditelné ] ne­viditelné na nebi 1 na zemi. \ šecko je skrze něhoa pro něho. V něm všecko stojí. A on jest hlavoutěla, to jest Církve a ve všem má přednost; vevšem je nejrprvnější! Tak píše sv. Pavel v listěke koloským (1, 15, násl.). Naše celá moudrostspočívá proto v tom, abychom všecko, co 'est nanebi. ico jest na zemi spojovali opět v i(ristu,jakožto hlavě. (Ef . '1.,10.)Co Věrouka hlásá a mra­vověda požaduje. to musí býti též obsahem mod­litby. Oltář a kazatelna chtějí totéž. Odtud tovolání, které při bohoslužbě z Nejsvětějšího k obcivěřících stále zaznívá:

Dominus \'obiscum! Pán budiž s vámi! Ježíšstále u vás. Vy stále u Ježíše. Vy a Ježíš buďtežnerozlučně spojeni!

Tak se stává pozdrav Dominus vobiscum, kněž­ský to žehnající pozdrav lidu, slavnostním výra­zem centrálního tajemství křesťanského: Ježíš avěřící, hlava a Lidové; vždy a všudy pohromaděspolu! Volání Dominus \'obiscum n e s m i tedy zni­ti uším (sluchu) obce jako nějaké vizí.nesrozumi­telné slovo.

Naopak musí nám zvěstovati jako slovo naše &naší mateřské řeči to nejsvětější a nejmilejší, tak­že duše pokorně mu naslouchá a srdce jásá přiněm radostí.

44

Dominus vobiscum je pramenem požehnání. Do­minus vobiscum je více než pozdrav. Ono zároveňpůsobí co vyjadřuje. Ono je výronem kněžské mo—ci. Za knězem, který to Dominus vobiscum vyja­dřuje (pronáší) stojí Ježíš, spása světa. Musímese učit poznávati celého Ježíše, především Ježíšeako světlo světa. Ježíše jako život světa. Ježíšel)ána světa, ale též Ježíše požehnání světa. Úkolemvykupitele je obnovení ztraceného ráje v plnémobsahu slova, nového nebe a nové země.

Ježíš řekne své „Dokonáno jest“, které zvolalpoprvé s kříže, ve smyslu obnovení všech věcí te­prve při slavné závěrečné bohoslužbě dějin světo­vých, při velikém „Ite missa est“ posledních veli­konoc, když zavolá: pojďte požehnaní Otce mého& vládněte královstvím, které je vám připravenood ustanovení světa. Ale něco z toho posledníhovelekněžského požehnání tkví v každém Dominusvobiscum.

Nemůžeme dosti opakovali: al' stojí kdokoliv uoltáře, od posledního kaplana až po svatého otce,mši svatou slouží vždycky Ježiš. Též ono Dominusvobiscum je od Ježíše. Když kněz s rozepjatýmarukama volá k lidu Dominus vobiscum, myslímeživě na Ježíše, přítele dítek, chudých, němocných,lopótících se, všech ubohých a hříšných.

Při každém Dominus vobiscum vyřinuje se ta-_jemná síla z Ježíše. Ježíš žehná. Ježíš utěšuje.Ježíš posiluje. Ježíš hojí. V tom Dominus vobis­cum, díváme-li se okem \íry mluví k nám Ježíšspása světa. '

=.Kněznení knězem jen u oltáře, náměstkem Kri—stovým. Je jím vždy. a všudy. Může proto o.smí .Ind-také ždy (: všudy přicházeti k lidem jako

45

kněz, s tím Dominus vobiscum v srdci, jako že­hnatel ve jménu Ježíšovu.Spasitel chce výslovně, aby jeho učedníci vcházelido domů žehnajíce: vejdouce do domu, řeknětenapřed: Pokoj domu tomuto. A připojuje: Bude-litam člověk pokoje hodný, spočine na něm pokoj.:váš. (Luk. 10, 5.6.)

Moderní racionalismus a naturalismus (zbožňo­vání rozumu a přírody) otřásly porozumčním protyto nadpřirozené síly, které spočívají na kněž­ských rtech a v posvěcených kněžských rukách.Lidé očekávají více od přemoudřelého mluvky &velkohubé vyřídilky než od požehnání kříže, kteréspočívá ve svátostinách církevních. Spatřují spásusvěta více v návratu k rozumu a přírodě.

My pravíme: jedno konat, druhé nepomíjet. Zítirozumně a přirozeně! Zajisté! Ale dost je trampot:: soužení, kterých nedovedou od prahu domu od­vrátiti žádné rozumování a žádné přirozené .pro­středky. Tu pomohou toliko nadpřirozené síly [>O­žehnání. Tu pomůže jenom Ježíš, spása světa. Do­minus vobiscum Církve. Pán s vámi!

Nestěhuj se do žádného nového bytu, vůbec ne­nech uplynouti žádnému roku, aniž bys požádalkněze, aby tvůj dům a tvůj. říbytek navštívil apostavil jej. pod ochranu BOžl. Knězovo Dominusvobiscum je i kromě služeb Božích pramenem po—žehnáni.

Dominus vobiscum je též hvězdou na cestě ži­vota. To Dominus vobiscum praví ti: Nejsi nikdysám. Ježíš je vždycky :: tebou; nejen jako všudy­bytný Bůh, ale v jistém smyslu i se svým svatýmlidstvím, protože jsa hlavou Církve musí jako hla­va vždy býti se svými údy, což vyplývá z přiroze­VI? 'nosti věci. Jezis ] proto i tvým stálým vůdcem.

46

Sv. I.?inccnc z Pauly vzbuzoval údiv své doby apotomstva počtem a velikostí svých podniků v *o—boru dobročinnosti. A přece míval ve zvyku říkati:Já [)onechávám při všech svých podnicích prvníkrok vždycky Boží prozřetelnosti. Křesťanství jevůbec následováním Ježíše. V tomto světle mámepohlížet na svou životní dráhu:

Ježíš jde vždycky krok před námi (: razí námcestu. My za ním chodíme v jeho sto ách, v jeho.šlépějích. S _jakoujistotou a sjakým lidem mu­sili bychom kráčeti ku předu, kdyby nám živávíra ustavičně volala: Dominus vobiscum! Myslete­na to. Pán je s vámi. Ježíš je před vámi. To jepříčina veškeré naší nerozhodnosti, vší nevole, věc­ho roztrpčení a veškeré naší netrpělivosti. Nevi­díme ve své duchovní slepotě Ježíše před sebou,jak nás předchází se svou moudrostí a dobrotouv noci &tmě a razí i ukazuje nám cestu a nazna­čuje nám, co právě máme činiti.

My chceme svéhlavě &z umínění vždycky samikonati první krok, a sami chceme býti poutníkyi cestu ukazovati zároveň. To nelze; to je nespráv­né. Buďto kráčíme v duchu hlasu Dominus vobis—cum ustavičně krok za Ježíšem, chceme-li radějidržeti stejný krok vedle Ježíše svého vůdce, nebozabloudíme &padneme do neštěstí.

Dominus vobiscum je též programem dokonalo­sti. Ježíš nechodiž jenom za tebou žehna'e, a ne­připravuje „pouzecestu před tebou, ale Jezíš budižživ i v tobě.

Celá nauka o ctnosti & dokonalosti nechá savlastně odvoditi z Kristova slova: Kdo zůstává vemně a já v něm, přináší ovoce mnohé; neboť bezemne nemůžete nic činiti. To ovšem nezní moderně._Nic nevězí v krvi modernímu člověku tak pevné

k"

jako chtit. věděli a podnikali všecko sám od sebe,samolibě, svévolně, nezávisle. Pravda. Člověk mů­že "učiniti v životě náboženském veliké pokrokyaniž by pozoroval, jak často nějakým způsobempři tom hledal sama sebe. Pác'hal mod/oslnžbu mí­Sťó aby byl konal bohoslužbu._ Naproti tomu křesťanství praví: Nejsi nezávis—lou svémocnou osobností. Máš sice svobodnou vůli,ale nejsi sám ze sebe, skrze sebe, pro sebe._ J_sijen orgánem, nástrojem, údem někoho jiné­

ho, vyššího. Jsi tím, čím jsi, jenom s Ježíšem, skrzeJežíše, a pro Ježíše. Ježíš toť tvá hlava. Ježíš tvůjkrál! Ježíš tvůj život! Tvé světlo, tvá láska, tvásíla! Dominus vobiscum.

Pán musí býti s vámi.' Ježíš musí všecko působiti ve vás, ač nikolivvšecko sám. Bez Dominus vobiscum, bez Ježíše vevás, žádná ani jediná, nadpřirozené, dobrá myšlen­ka," ani jediný záslužný dobrý skutek. Dominusvobiscum je ustavičná upomínka na nejhlavnějšítajemství náboženské: nic bez milosti! Nic bezJežíše!“Tak mocně zasahuje Dominus vobiscum do na­

boženského života obce křesťanské, poskytujíc jíustaviěnou orientaci k centrále, t. j. k Ježíši. Ježíšse stává nepošinutelným střediskem denního dílasvým žehnáním, ukazováním cesty a vedením duší.*Zdvořilost žádá odpovídati na pozdrav. Po Do­

minus vobiscum musí jako ve starém křesťanstvíbouřlivou ozvěnou zpět k oltáři vraceti se odpověďlidu-: et cum spiritu tuo. Tolik společného smyslu,tolik lásk ke kněžství, tolik musíme znáti latinyv'šic'hni,abychom mohli odpovídati Et cum spiritutuo. Každé Et cum Spiritu tuo - i s duchem tvým 1­

48

jest modlitbou za kněze a zároveň prohlášení sou­držnosti lodi a oltáře, obce a duchovní správy. Do­minus vobiscum.

Amen.

Modlíce se nemluvte mnoho, jako pohané. Po­hané se domnívají, že budou vyslyšení pro svoumnohomluvnost. Nepřipodobňujte se jim. Ví za­jisté Otec váš, čeho jest vám potřebí, prve než hoprosíte. (Mat. 6,7, 8.) Jsou lidé, kteří mnoho mlu­ví, ale málo povědí. A jsou také lidé, kteří málomluví, ale mnoho povědí; neboť nerozhoduje početslov, nýbrž, co se do nich vkládá. To platí, jak sesamo sebou rozumí, též o mluvě modlitby.

Církevní modlitební mluva má jedno slovo, kte­ré se stalo jedním z nejzajímavějších ro své cti­hodné stáří, pro svou tajemnou hloubku, pro svévšeobecné rozšíření a stručnost svého výrazu. Tamodlitba se jmenuje „amen“. Amen je nej raktič­tější modlitbou kapesní modlitební kníž y a jámám za to, že by i bohoslužba musela býti moc­nou, osobní spoluprožívanou skutečností, kdyby jilid spoluslavil s opravdovostí a vytrvalostí v du­chu toho amen.

Amen je odpovědí lidu na. zjevení Boží, které mujde při bohoslužbě vstříc. Jsme slyšící Církvi. ]me­nujeme se věřícími; ne rozumnými, ačkoliv by­chom na to měli stejné právo jako všichni ostatní;ba více než všichni ostatní. Jsme katolíky, protožejsme rozumní. Myslivý rozum přivedl nás k por­tálu chrámovému z důvodů, které obstojí ohnivouzkoušku před nejpřísnější vědou.

4 49

Myslivý rozum dovozuje, že v říši katolicképravdy panuje rozumnost, soulad_(harmonie) a dů­slednost. Ale když jsme vstoupili do říše katolickéravdy branou rozumu, panuje tam ještě jiná vyš­

sí autorita než autorita pouhého lidského rozumu.Je to autorita vševědoucího, neomylného, pravéhoBoha. Před portálem chrámovým má slovo člověk,ve chrámě Bůh.

Mluví-li vševědoucí, neomylný &pravý Bůh, pakmůže býti jen jedna odpověď, a ta zní: Amen. Taktomu je. Credo. Věřím.Tedy bezodkladné, radost­né, bez odmínečné podřízenírozumu autoritě mlu­vícího Boha! V tom tkví podstata víry. My nevěří­me, protože jsme správnost některé pravdy pro­hlédli, my nevěříme, protože nám ručí za to nej ­větší duchové všech století. My nevěříme, protoženás uchvátila výmluvnost kazatele k souhlasu. Mynevěříme proto, že je víra požehnáním pro lid.My nevěříme ani v poslední řadě proto, že námCírkev předkládá pravdu jakožto věc zjevenou.

Autorita od Krista založené Církve je nám jenpohnutkou, proč nějaké učení pokládáme za jistězjevené. Ale pohnutka, proč pak tuto zjevenoupravdu máme za neomylně pravdivou, je jedináautorita Boží. Bůh to řekl. Dost! Tak tomu jest.Credo. Věřím. A toto naše bezpodmínečné stručnépodřízení našeho rozumu beze všech „jestli“ a„ale“ nevyjadřuje nic tak krátce a rozhodně jakoslovíčko amen.

Amen : vyznáním víry, zkráceným Credo! A= tato pevnost u víře a radostivost z víry má vy­znívati z každého amen, které při službách Božíchse vysloví. Zvláště na konci kázání. Bylo by topěkným zvykem, kdyby poslední to slovo vždycky

50

po kázání ozvalo sejako ozvěna od lidu: rázné, ra­dostné, katolické amen. Tak tomu je! Věříme.

Amen je odpovědí lidu na přikázání Boží! Slovoposlušnosti! Tak tomu buď! Chci! Na poslušnostise zakládá všecko stvoření, vidltelné 1 neviditelné.Poslušnost je zákonem zákonů. V naprosté (abso­lutní) poslušnosti vůli Nejvyššího je a zakládá sevšechen řád, všechen život a všechen blahobyt v ši­rém světě. Absolutníposlušnost v říši hvězd. Ne­poslušnost hvězd - byl by zánik světa. Poslušnostv říši elektricity, zvuku, světla. Absolutní posluš­nost v říši živlů. Absolutní poslušnost v říši rost­linstva a zvířectva. Každá bytost je a činí pouzeto, co má a co musí býti. Bůh řekne a stane se; za­volá a odpověď zní: tu jsem. Amen.

Toto amen naprosté poslušnosti musí býti takéodpovědí v říši člověka. Jako tvorové nejsme tuk žádnému jinému účelu, než abychom plnili vůliBoží. „Člověk je, tak řekl jedenkráte Donoso Cor­tés, sluhou a králem zároveň. Sluhou Božím (Boha)a králem země. A králem země jest jenom potud,pokud je sluhou Božím. Každý projev suverenityje projevem poslušnosti. Vykonává svou autoritu,jen aby plnil rozkaz a úkol Boží nad zemí, nadevšemi jejími plody a nade všemi zvířaty. Jakokorunovaný sluha poroučí jen proto, že poslouchá(je poslušen). Jediný právní titul jeho království jejeho služebnostf“

Jde- li o muže nebo o dítě, 0 krále nebo žebráka.genia nebo slabikanta, jsme na zemi _pouzek to­mu, abychom sloužili Bohu. Vždy, všudy a vevšem! Základní ctnost člověka, která by měla býtihlásána více než jiné, toť úplné podřízení vule podsuverenitu (svrchovanost) Nejvyššího, „ano a „a­men“ jako protiva satanského „ne“. Amen, toť

al

slovo tvora! Amen, buď tomu tak! Kdo tento nej—hlubší smysl slova amen nechápe, ten neví, co jebohoslužba; neví ale též, co je křesťanství, neboť.amen je též smysl veliké hostie, smysl proměněníoběti golgotské; dokonalé oddanosti z poslušnostia lásky.

Amen odpovědí katolického lidu na orace (mod­litby) Církve. Slovem důvěry v Boha, naděje, _pe­četí a stvrzujícím způsobem modlitb . Kdo semodlí vkládá na konec modlitby celou ůvěru srd­ce svého v toto jediné slovo. Amen! Staň se! Sta­ne se! Učitelé duchovního života mluví o ďáblumalomyslnosti jako jednom z nejtěžších nebezpečínáboženských. I lidé nejlepší mohou prožívati ča­sy, kdy ďábel malomyslnosti je přepadá a ochrnu­je až k mdlobě.

Malomyslnost může míti. dvě příčiny. Stáváme::cmalomyslnými, protože neznáme sebe a bývámemalomyslní, protože neznáme Boha. Býváme ma­lomyslnými (sklíčenými), protože příliš málo bé­i'eme zřetel na svou celou ubohost a příliš mnohospoléháme na svou sílu. Býváme celí udiveni asklíčeni, padneme-li. Mrzíme se, býváme dokoncerozlíceni sami na sebe, protože starý Adam ještětak silně v nás žije. Ale činíme to více z uraženěpýchy a samolibosti, než z pravé nadpřirozené lí­tosti, pro Boha. Odtud ta kleslost na mysli.Stáváme se mimo to malomyslnými, protože ne­chceme chápati, že Bůh vládne světem. Zapomíná­me: je zákon světa, duchovní zákon světové vládyBoží: nezbytnost kříže (soužení) jako prostředekvychovatelský. Tento kříž, který nás ustavičně vevšemožných formách provází, jest nám pohorše­ním a bláznovstvím. Chceme se toho kříže zhostiti

52

modlitbou, a když se nám to nepodaří, pak kle­sáme na mysli ve všem.

Nedělní bohoslužby se svatou oběti mešní takytu jsou k tomu, abychom ďábla malomyslnostízahnali a aby nás vychovávaly ke křesťanskému o­ptimismu. Mešní modlitby neustávají to jedno u­stavičně opakovati: Per Dominum nostrum Jesum(]hristum - skrze Pána našeho Ježíše Krista.

Sám sebe nezachráníš. Můžeš všecko jenom vtom, jenž tě posiluje. Záleží především na Ježíši.Amen, amen, pravím vám, budete-li zač prositiOtce jeho jménem, dá vám. Až posud jste za nicneprosili ve jménu jeho. (To byla hlavní příčinaneúspěchů vašich modliteb.) Proste ve jménu Je­žíšově a obdržíte, aby radost vaše byla dokonalá.(Jan 16.) Mše sv. modlitbou s Ježíšem a protomodlitbou ideální.

Ještě něco. Při mši sv., nekrvavé oběti Ukřižo­vaného, učíme se: člověk může chtit modlitbouzbaviti se kříže, ale nemůže a nesmi chtít zbavitise každého kříže ve svém životě. Také zde řekni:amen! Věř tomu a nebuď tolikou obětí malomysl­nosti.

Amen, v němž jsou skryty všecky vlastnosti pra­vé lidové modlitby, mělo by býti zamilovanoumodlitbou katolického lidu v chrámě i mimochrám. Sv. Justin vypravuje, že věřící při slaveníoběti v neděli na velikou děkoslovnou modlitbu.kterou konal jedině biskup, odpovídali hlasitýmamen. Proč by se i nyní nemohlo státi obecn'mmravem, co bylo druhdy zvykem v Římě? Lide lzetolický! Vezmi svou celou duši a všecko, co víry,naděje a lásky je v tobě, vlož to do toho slova arci: amen!

Ježíš káže.

Když o Božím Těle Církev chodí s monstrancíulicemi, chce činiti střediskem to, co střediskemjest. Žádné jiné středisko nikdo nalézti nemůže,než které jest ustaveno: Ježíš Kristus. Ten, kterýsedí na pravici Otcově a jenž až do skonání světamezi námi přebývá eucharisticky. Svět je budo­ván kristocentricky a hostiecentricky.

Všechen život a všechna spása přichází ze svatéhostie, nebo, ježto svatá hostie není nic jiného nežnejstruěnějším slovem podaná oběť N. Z.: světžije ze mše svaté. Liturgické hnutí naší doby ur—čilo si za úkol, více opět organicky sblížiti lid semši svatou; vrátiti opět lidu celou mši svatou alid mši svaté; neboť to dvé je jedno, a co Bůhspojil, člověk nerozlučuj. Ale liturgie jest teprvepři začátku; teprve něčím; musí se však státi cel­kem! Bohoslužbou & životem! S Bohem se spojitive své totalitě.

Proto má pravdu onen misionář na dalekémvýchodě, jenž všecka misijní činnost staví na my­sterium jidei, t. j. na mši svaté, na přítomnémKristu, na jeho obětí, na jeho slově & na jehostolování.

A proto heslo papeže Pia: l„Všecko obnoviti vKristu“ musí podstatně vyzníti také pro obnovenépokřesťanění západu v heslo: „Všecko obnoviti :emše svaté“.

A tak Piovo heslo: Všecko obnoviti v Kristu vy­zní podstatně též ro obnovené pokřesťanění zá­padu v heslo: Všech obnoviti ze mše svaté; z Kri­sta denně v liturgii mezi námi přítomného, ouču­jícího, obětujícího &životodárného Krista. olání:

54

„Zpět ke Kristu“ stane se voláním: „zpátky kemši svaté“.

Mše svatá znamená původně obřad propuštěnínepolď-těných a kajícníků řed připravením obět­ního úkonu, kterého pozdeji bylo používáno, abyse poukázalo na sám obětní úkon. Tak se stalamše svatá oficielním výrazem pro nekrvavou oběťKristovu. „Jiti na mši svatou“ znamenalo tolikjako jíti k oběti Kristově. A poněvadž je Kristuspravdou, cestou a životem, jíti především ke Kris­tu pravdy ; ke Kristu učiteli.

Každá mše sv. jest proto pro nás předně Kristo­vým kázáním. Radostným zvěstováním Ježíšovýmk lidu, zvláště evangelium. Není žádný den, žádnámše svatá, kde by nám Ježíš při oběti neměl coříci. Proto je škoda, nevšímati si při mši svaté, přitom radostném zvěstování evangelia, které na tenden připadá. A pak, pokud možná nechodit k obě­ti (na mši svatou) bez církevní mešní knížky!To připadající evangelium budiž minimem (to nej:­menší) z denního biblického čtení. Otče náš, jenžjsi na nebesích, tento vezdejší chléb náš dej námdnes!

Snažíce se všecko uváděti zpět na oběť Kristovujako na středisko náboženské a bohoslužebné bu­deme též církevní činnost kazatelskou ve význam­ném způsobu pokládati za funkci liturgickou, začást mše svaté. Katolické kázání má úkol Janův-,je hlasatelem; ukazuje na toho, jenž přijíti má:ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa! Ka­tolické kázání nechce se sv. Pavlem nic věděti,nic znáti než Krista a to ukřižovaného-, že Kristuspřebývá mezi námi jakožto spása světa. Ať řekne

'do')

kázání cokoliv, myslí kristocentricky; proto je li­turgické.

Kazatelna stojí v bezprostřední blízkosti u ul­táře. Ona nechce jen vůbec hlásati slovo Boží, onachce, jsouc si vždy vědoma svého liturgického ú­kolu, čerpati především z plnosti oběti přítomnéhoKrista. „Zpět ke mši sv.“ jest pro ní také požadav­kem homiletickým : Všecko bráti ze živého středua zase k živému středu vraceti.

„Ušecko obnovovati ze mše sv. má další, druÍn'“stupeň. meslíme- l-i se dle návodu liturgickéhočtouce a poslouchajíce zvlášt v přípravné mši sv.Krista - pravdu, musíme při připravování a po­dávání oběti vejíti v'Krista - cestu. Křesťanstvínení jen radostným zvěstováním nauky. ale takéčinem. Kdo řekne a, musí říci také b; také o mšisvaté.

Když je mše svatá nejkratším výrazem v hostiisoustředěného a zhuštěného života Ježíšova, mu­síme ji se své strany jako následování Krista spolukonati. Mše sv. musí býti ve své podstatě akcí.Také zde platí slovo sv. Jakuba: Nebuďte tolikoposluchači, ale činitelé. (Jak. 1,22) Spolučiniteléoběti. Je-li kdo pouze posluchačem mše sv., po­dobá se člověku, jenž nahlédl do zrcadla - Kristaa pak odešel a tvářnost Kristovu zapomněl. Ne—klamejte se svým docházením na msi sv. ! Nic va'mneprospěje na mši svatou chodit, jestli při ní. ne­vejdete v Krista.

Myšlenka, že oběť není pouze pro Krista nýbrži pro přítomné věřící akcí, činem, opravdovou sou­činností a vejitím v Krista občtníka a v Krista ­hostii, projevuje se tím, že katolická bohoslužbaje zároveň památkou svatých. Vždycky, když jemše sv. a Kristus mysticky opět visí na kříži. stojí

56

pod Ukřižovaným s matkou všech svatých nějakýJan nebo Magdalena, kteří to ve svém životě zcelavážně brali s tím „býti hostiemi“; skuteční spolu­konatelé a proto učinění celými a svatými.

Všichni velicí liturgičtí spolukonatelé jsou ta­ké spolukonateli asketickými. Liturgie & askesemusí býti sestrami, které vždycky obě pospoluslouží oltáři; proto vždy něco chybí (je vadného)liturgii, není-li asketická, a něco chybí askesi, ne­ní-li liturgická; k pravému spolukonání při mšisv. patří tudíž také spolukonání s našimi velikýmivzory, porozumění a napodobení denních světců..Škola mešní musí býti také školou svatosti.

Dmysliti se v Krista - pravdu čtením a poslou­cháním, to je první stupeň liturgie. Ale to nenícelá mše sv. lfejíti v Krista - pravdu následovánímdle vzoru denních svatých, to je druhý stupeň. Aleani to ještě není celá mše svatá. Nutno postoupitike třetímu stu ni, abychom se dostali do Nej­světějšího ve msi svaté. Musíme se vžíti v Krista ­život. Teprv tenkrát jc mše sv. celá. A to je cílemsvatého přijímání.

Sv. přijímání doplňuje spojení s Kristem, kteréliturgické myšlení začíná a asketická součinnostvede dále. Svatá oběťje teprv potom, čím býti má.když ji nejen posloucháme a spolukonáme, nýbržkdyž ji požíváme. Je nejen radostným zvěstová­ním a konáním, ale i pokrmem - Dbětním, sto­lováním.

Zde se jeví centrální význam mše sv. zcela zvlášt­ním způsobem. Jako opakování a obnovení obětina kříži je mše sv. krevní komorou, z níž nepřetr­žitě se rozvádějí životní proudy milosti až do nej ­vzdálenějších cév lidského organismu.

Svět žije nadpřirozené :e mše svaté. Celý svět.Ať si o tom ví nebo neví. Slovo: „Beze mne ne­můžete nic činiti“ platí i tady vzhledem ke mšisvaté.

Každá milost, také u těch, kdož patří k duši

Církve, je v jistém smyslu přijímání, plití z tohotoživotního pramene mše svaté. Též oněc sedm svá­tostných vodovodů milosti mají tu svůj zdroj:křest, biřmování, rozhřešení, svátost oltářní, po­slední pomazání, svěcení kněžstva a manželství čer­pají tu napřed, co potom vedou dále. Čím jsou a comají toho nabývajív přetajemném přijímání z cen­trály milosti, ze mše svaté.

Když každý prostředek milosti nabývá svých silze mše svaté a z obětní hostiny takořka jí, pak jestněco, co bývá naprosto jmenováno obětním sto­lováním, protože to v sobě zavírá plnost oběti,je to nejsvětější svátost oltářní, pod způsobouchleba a vína přítomný Kristus; hostie. Není žád­ného dokonalejšího spojení se mší svatou než přij­mouti v sebe obětujícího kněze a obětní dar, obět­ní tělo a obětní krev a obětní duši skrze svatépřijímání (svatým přijímáním). Sv. přijímání jevrcholným bodem liturgického a asketického spo­jení s Kristem. Choditi na mši svatou a nechtítk sv. přijímání, byl by vnitřní protiklad.

Ite missa est! Jděte, už jste propuštěni! Tak seobyčejně služby Boží ukončují. Ale v tom slovíč­ku „missa“ : poslání. Jděte, splňte své poslání!Zakončení bohoslužby nebuď vám ukončením o­běti Toť právě, proti čemu musíme se vzpírat,totiž proti domněnce, že život je něco pro sebe amše sv. také něčím pro sebe. Obé má býti celkem!Život křesťana duchem ze mše 'sv. obětováním,proměňováním a přijímáním! A proto život sám

58

opět pokračováním mše svaté. A to budiž poslá­ním vaším: pracovati a usilovati o to, aby života mše sv. staly se celkem, spojením jako tělo aduše. Snažme se tedy všecko obnovovati ze mšesvaté.

Ite, missa est!

Křesťanství dává.

Po bouři roti obrazům, jež se strhla r. 1529v únoru v asileji, na sal Oékolampadius, farářu sv. Martina, svému príteli Capitovi ve Strasbur­gu vítězně: „'Mše skonala“. Mše sv. v Basileji vy­pustila ducha.

Mše sv. je srdcem katolicismu, přetajgemně dá­le obětujícím Kristem, jako je papež, hlava ka­tolicismu, přetajemně dále učícím Kristem. Všeckov Církvi záleží na srdci a hlavě, a proto na mšisv. a na papeži.

Jestli v některém národě mše sv. jenom ubozcživoří, pak tam katolicismus ochuraví chudokrev­ností a úbytěmi. A když mše sv. uhyne, pak při­rozenou nutností Vtom národě dříve nebo pozdějiCírkev nezbytně skoná. Jestli však mše sv. slavísvé vzkříšení, pak kráčíme vstříc novému katolic­kému jaru.

Poněvadž je mše svatá dále žijící Kristus,proto v ní vládne trojí idea, idea oběti, idea pro­měňování a idea přijímání,—neboť křesťanství, atudíž i mše sv. je oddání, přeměnění a spojení.

Řekněte mi, jak v některé farnosti působí zá­kon obětování, zákon proměňování a zákon sjed­nocení, a řeknu vám, jak to tam s katolicismemstojí.

59

Základní :ákon křesťanství a proto i mše svaté'je idea oběti. Když katolický lid se shromáždí keslužbám Božím. a když tím „asperges“, stupňo­vou modlitbou a zpíváním Kyrie od své viny seočistí, a epištolou, evangeliem a kázáním se osvítía roznítí a tak projde předsíní ke svatyni: odhalíkněz kalich & podá Nejvyššímu na pozlacené pa­teně svatý chléb v oběť. Říkáme tomu Obětování.

Co je obětování? Obětování je něco dvojíhO.Vyznání a čin. Ubětování věří a dává. Na pateněk nebi pozdvižená hostie je předně vyznáním. 'Vy­znáním a uznáním nejdůležitější skutečnosti: Jájsem Bo'ží. Hostie praví jménem lidu: „Dlužnodáti Bohu, co je Božího. Bůh mne učinil. Bůh jeproto můj Pán a majitel. Pánem je a majitelemvšeho, co jsem a co mám“.

Moderní člověk si zakládá na svém vlastnic­kém (majetkovém) právu. Zdůrazňuje energickyrozdíl mezi „mým“ a „tvýmcí

S přivlastňovacím zájmenem „můj“ spojuje mo­derní člověk pojem o absolutním nakládání a ne­obmezeném právu volně disponovati nějakou věcí.To je blud. Moderně kapitalistický pojem a ma­jetku stojí v odporu s křesťanskýmpojmem 0 ma­jetku, jak nalézá svůj výraz v hostii na pateně.

Jistě; majetek 'e něčím, co Bůh chce. Není žád­ného společenskéllo řádu bez majetku. Kde nenímajetku, tam máme boj všech proti všem nebose člověk stane otrokem státu. Proto je sedmé adesáté přikázání sociální nezbytností. Nepokradeš!Nepožádáš statku bližního svého!

Ale hostie na pateně prohlašuje. Není jenomlidské právo na majetek. Především a nadevšeekoie Boží právo na majetek. Musí se dávati Bohu,co je Božího. Písmo sv. opět a opět se k tomu.

60

\'rací: „Tvá isou nebesa a tvá iest také země“.CZalm 88. 12.1 „Hospodinova jest země a co jinaplňuje, okrsek zemský a všichni, kteří v němobývajíř (Z.23,1.) „Mé jest stříbro a mé jest

zlato, plaví Hospodin zástupů“. (Aggz,2, 9.) Též\ otázkách majetkových je právo ozí nad prá­\em lidským. I dnes ve státě liberálním, svobo­domyslném. I zítra ve státě socialistickém.

Žijeme v době, kdy se staví kostely. Moderníotázky o stavení kostelů a všecky veliké katolicképodniky možno řešiti radikálně jenom ve spojenís majetkovou otázkou. Zajímavé jest, přečísti sico se píše \ pr\ ní knize Paralipomenon v ka­pitole 29.1sraelité se chystali postaviti chrám. 'Iupravil král Da\id k veškeré obci: „Veliké jestdílo, nebo ne člověku připravován jest příbytek,nýbrž Bohu. Dle veškeré své možnosti, připraviljsem potřeby na dům Boha svého. Ale i lid obě­toval plnýma rukama“.

Král se radoval velikou ladostí. Nicméně na ko­nec musil vyznati: „Hospodine, Bože náš! Tvé je­všecko. A co jsme z ruky tvé obdrželi, tobě jsmedali. Všecka ta hojnost, kterou jsme připravili,ab vystavěn byl dům jménu tvému svatému, zru y tvé jest, a tvé jsou všecky věcigc.David se­raduje. David děkuje. David velebí Boha. Ale ji­nak pokládá všecku tu štědrost všech jako čin,jenž se rozumí sám sebou. Draci se tu Bohu jenomjeho majetek.

Na to se nesmí nikdy za omenouti, když jdeo veliké katolické podniky. Klumo především po­drobiti levisi (přehlídce) pojem a majetku. Nutnona jmění a majetek pohlížeti ve světle hostie naobětní pateně. Není první věcí propaganda, m'­brž zase jednou mysliti o statcích pozemských zce­

6!

la biblický, zcela evangelický, zcela v duchu prvot­ní Církve. V duchu prvního hlavního dílu. Dle mšesv. Katolík žije ze mše svaté. A potom velkoryseříci se sv. Pavlem: „Všecko je naše! My jsme aleKristovi a Kristus je Boží“.

Viděli jsme: Obětování je přiznání se ke kře­sťanskému pojmu o majetku. Konáme-li spolu ­a při mši sv. musíme spolukonati - pak věřímezase v suverénní vlastnické právo Boží a v právonakládati libovolně všemi ozemskými věcmi. A(přijde) pak se dostaví to uhé samo. Obětováníse stane spontánně činem a životem. Přejde v o­bětovnou jednomyslnost. Jeden druhému vespo­lek dává a pomáhá. Obětovaná hostie působí u­tváření a udržování obecné jednomyslnosti.

Poznáváme to v_jasněna první křesťanské obciv Jerusalemě. Skutky apoštolské v pravu'í: „Tr­vali v učení apoštolském, v bratrs ém obcování,v lámání chleba a na modlitbách“.

Jinými slovy: jejich sjednocujícím principembyl „papež a mše svatá“. Jedna hlava a jednosrdce. Ale potom pokračují skutky apoštolské i­hned dále: „Všichni věřící drželi se pospolu aměli všecky věci společny. Statky i majetek mo­vitý prodávali a rozdělovali je mezi všecky, jakbylo komu třeba“.Obec obětované hostie stala se obcí pomocnou.Jak jsme viděli hostie koricruje (opravuje) lid­ské právo vlastnické vlastnickým právem Božím.Ona koriguje též pojem soukromého vlastnictvísociálním. Každý člověk je osobností pro sebe, alezároveň bytostí sociální, částí obce, řirozené ob­ce: státu, &nadpřirozené obce - Cír ve. Jak PiusXI. ve svém okružním listě „Quadragesimo anno“vykládá, proto je každý majetek netoliko věcí

62

privátní (soukromou), nýbrž i sociální, něčím procelek. Ne ve smyslu komunismu. Komunismus kla­de revolver na prsa & praví: Bratře, co je tvé,musí býti také mé; nýbrž v duchu prvotního kře­sťanství. Prvotní křesťanství dávalo každému po­dle potřeby a pravilo: Bratře, co je mé, buď také­tvé! Věřilo totiž v sociální funkci (význam) ma­jetku.

Katolicismus je dvouruký. Jedna ruka přijímá.druhá dává. Katolictví je dvouruké, protože pochá—zí od Krista &Kristus obdržel všecko od Otce (Jan3,35). Ale Kristus též všecko daroval dále. Kris—tus je veliký rozdavatel. Ten, který tu jest. Tenisoucí. Ten, který tu má. Ten neskonale bohatý.Fen, který tu dává. Ten rozdávající. Jaký Kristus.tací my. Jaký Kristus, taký křesťan. DvourukýKřesťan, který má jen ruku přijímající &jemužchybí ruka dále dávající je ohyzdná nestvůra (zme­tek). A též to by byla nestvůra, kdyby přijímajícíruka byla vyvinuta mimořádně silná a dále dáva­jící mimořádně slabá. "Musí býti harmonie, sou­lad mezi přijímačem a dárcem.

Vím, že katolictví zcela liturgické, zcela ze sva­té oběti vyvírající je dvouruké; s normálním or­gánem dávajícím. Dovolávám se ho. Moderní státyse vyslovily pro sesílení ochrany svých hranic azamýšlejí k tomu cíli přinésti všecky možné hmot­né i osobní oběti podle zásady: Nejlepší ochranamajetku je ochrana hranic. Než, důležitější jestduchovní tvrz proti modernímu bezbožectví, hmo­tařství a zdivočení mravů. A charita je duchovníbudování tvrzí. Dnešní katolictví splní své veliké,pronikavé přítomné úkoly jenom tenkrát, když

63.

bude pohlížet na majetek \ duchu obětavosti vesvých povinnostech k Bohu a k lidem: Dávejte te­dy Bohu, co je Božího a lidem, co patří lidu.

Smysl proměňování.

Kdybychom věděli, co je mše svatá. m)" bychomobrátili svět. V krátké době bychom provedli nej­větší ze všech duchovních revolucí. Obnovili by—chom tvářnost země. Všichni kněží byli by svatí.a všecky farnosti by se změnily.

Ale my sotva víme, co mše sv. je. My duchovníto nevíme a katolický lid to neví. Chodíme k ol­távřůmpoloslepí; jako olosebervědomí,kteří správně nevědí, co činí. NESmevšechnu příčinu, aby­chom cas od času na počátku bohoslužeb hlubo­ce skloněni modlili se confiteor, bili se v prsa aříkali mea culpa. Neznalost mše svaté je velikouvinou a velikým neštěstím křesťanstva.

Mně se zdá, přesto, že ve mši sv. věříme, že musímše sv. takořka teprv býti odhalena v celém svémohromném významu pro duše, pro farnosti a pronárody. Jako srdce. Jako centrála světového dění.Jako nadpřirozený životní zdroj lidstva.

Mše svatá je proměňování. Všecko ostatní přibohoslužbě jenom připravuje a doplňuje. Vrchol­ný bod, duše celého obětního úkonu je proměňo­vání. Mše sv. je tu ro to proměňování. Kněží jsousvěcení pro proměňování, katolické chrámy bu­dují se pro proměňování. Při proměňování podáváse oběť N.z O.bět' nekrvavá. V tomto nekrvavémpodání oběti kříže tkví dvojí živel. Něco trpnéhoa něco činného. Něco pasivního a něco aktivního.

64

Hostie a kněžství. Proměnění, vznešené mysteriumÍidei, veliké tajemství víry, jest spojení neijššíaktivity a nejhlubší pasivity.

Mše sv. je nejvyšší aktivita. Mše je actio. Ko—nání. Konání ve trojím odstupu: Oběti příprava,oběti podání a obětní hostina. Především je pro­měnění činem. Totální oddání tvorstva stvořiteli.Slavné uznání nejprvnější skutečnosti - jest je—den Bůh. Jest jeden stvořitel nebes a země. Jestjeden Pán a majitel všech věcí. Tedy slavné, ofi­cielní uznání nejvyšší, absolutní (naprosté) a uni­versální suverenity Boží skrze svět.

VVIMše sv. je nejvyssz aktivita Kristova. Katolická

Církev je víc než organisace, jfe živý organismus.Lépe pověděno: Katolická Církev je osobnost.Katolická Církev je dále žijící a dále činný Kristusve spojení se svým mystickým telem, obcováním,obcí věřících. Katolická Církev je stále žijící pří—tomný Kristus se svými údy.

Katolická bohoslužba je proto především akcíKristovou. Kristovým činem. Mše sv. je v první řa­dě Kristus. Mše bez Krista neviditelně sice, alepravdivě, skutečně a podstatně přítomného bylaby pouhým divadlem. Pro mne třebas lidmi prove­dená pašiová hra, ale více nic. Mše sv. je actioChristi. Vznešený čin Kristův. Dokonalé oddáníse vůli Otcově.

Mše sv. je největší aktivitou kněze! Kněz jezástupcem, náměstkem Kristovým. Je jeden věčnývelekněz N. z. Kristus. Ale je 300.000 náměstkůKristových. Od posledního kaplana až nahoruk papeži jsou všichni Kristovými náměstky. Býtiknězem, býti biskupem, býti papežem, znamenábýti Kristovým. Náměstek nejde svými cestami.

5 65

Náměstek chodí po cestách svého faráře. Knězjde cestami Kristovými.

Když dospěje kněz k roměňování, když vezmehostii do ruky, aby ji konsekroval, vezme i svévlastní já, své tělo, svou krev, svou duši, svou;celou osobnost takořka do rukou, aby se aktemideální oddanosti jako Kristus postavil celý doslužeb Nejvyššího a tím i do služeb lidu.

Pozdvihování, okamžik vyzdvižení svaté hostiea drahocenné krve je též moment nejvyšší osobníaktivity knězovy: uznání absolutní (naprosté) uni­versální suverenity Boží nad jeho tělem a jehokrví, nad jeho duší a nad jeho schopnostmi a jehoživotem.

Mše sv. nejvyšší aktivitou křesťanského lidu!Pius XI. mluví stále o katolické součinnosti. Toplatí též o bohoslužbě. Bohoslužba nemá se jenomposlouchat, ale konat spolu. Tedy nestát při níněmě. I když to platí o celé mši sv., tož zvláštěo svatém proměnění (pozdvihování). Proměněnímá býti okamžikem nejvyšší součinnosti.

List o Kristu Králi mluví o moru našeho století.Je to tak zvaný laicismus, vyloučení katolickéhoducha z veřejného života, ze státu, z hospodářstvía kultury. Mše sv. je velikou smírnou obětí liduza veliký blud doby, za laicismus. Proměnění veli­kou antithesí proti liberální thesi národů a vlád.

Co je laicismus? Zásadní nebo alespoň praktic­ké popření suverenity Boží nad lidskou společno­stí. Čím je proměňování při slavných službách Bo­žích v neděli? Proklamováním, prohlášením bez­ohledné suverenity Nejvyššího nad celou společ­ností lidskou. Člověk nemůže jíti na mši svatoua býti stoupencem laicismu.

66

Upust někdy při proměňování o nedělních služ—bách Božích od pokřižování sebe a bití se v prsa.Patř na ozdviženou hostií. Mysli, co Kristus myslív tom o amžiku: „Pán můj a Bůh můj!“ Věříma vyznávám totální, neobmezenou, bezpodmíneč­nou suverenitu Boží nade vším - nad tělem akrví a duší, nad Církvi a státem.

Proměnění - klaněním, klaněním katolického li­du svrchované Boží vládě nade vším stvořením.Mše sv. má také rub. Není pouze nejvyšším obět­ním činem skrze kněžstvo, ale je též nejhlubšímobětním stavem skrze hostií. Teprve tenkrát po­rozumíme náležitě mši sv., kdyz porozumíme vhostii spočívajícímu životu pasivity, oběti a utrpe­ní. Co je hostie? Ukřižovaný Kristus. Dokonalézřeknutí se své vůle a veškeré své moci. Upoutá­ní. Nehybnost. Zničení. Kristus spočívá svou celoubytostí a vůlí v rukou Otcových.

To je ale zázrak. To je tajemství, které přesa­huje všecky divy viditelné. Pán nebes a země vestavu nejvyšší pasivity! Ale tímto tajemstvím kříževykoupil Kristus svět. Největším divam není akti­vita Kristova, ale Kristova pasivita od hory oli­vetslcě až nahoru na Kalvarii. A toto Největší tojest, co v hostji žije dále.

Jako není Kristus jenom knězem, nýbrž takéhostií, tak je tomu is jeho náměstky. Kněz jehostie. Kněz by velice bloudil a z omylu by padaldo omylu, kdyby při mši sv. myslil toliko na bílouhostií. V okamžiku proměnění (pozdvihování) mu­sí se cítiti také jako osobní hostií.

Je jistý velmi dojemný primiční obrázek: Ukři­žovaný klade na hlavu mladého celebrujícího kně­ze svou trnovou korunu. Spojení života a majet­

67

ku mezi Kristem a knězem_jeví se především vespolečném majetku mučednických nástrojů.

Poněvadž nikdo se nemůže státi knězem, anižby se stal hostií, musí kněz býti připraven, žejako jeho Mistru nebudou mnozí věřiti ani hoposlouchati, že nebude oblíben, ale opuštěn, zra­zen, posmíván &pronásledován, a tak že se stanesvému stádci spoluvykupitelem. Nejdůležitější anejužitečnější věcí při faráři není jeho zevnějšíčinnost, jeho aktivita, nýbrž, že musí trpět a žemusí chtíti trpět. Býti hostií! Živou, viditelnouhostií své farnosti.

Součinnost, jak spočívá ve slově „Katolickáakce“ má také po této stránce své důsledky. Spo­lučiniti, spolu/tonutí znamená též spolutrpěti. Mítismysl pro pasivní ctnosti křesťanské, pro oběť abýti hostií. Život křesťana je mše sv. A není žádnémše svaté bez obětování.

Nejlepší porozumění pro smysl mše sv. musímíti ti, kdo ve farnosti musí nésti nějaký kříž.Nemocní. Opuštění. Chudí. Tyto živé kříže farno­sti. Z takových křížů proudí život a požehnání doobce.

Ale může se státi, že někdy celý národ, všechenlid bývá povolán těžkými pohromami a katastro­fami ku přinášení oběti. Tehdy pak platí i zde:Učiniti život mší svatou! S Kristem, křížem obtí­ženým vystoupiti k oltáři, navštívení Boží obětova­ti jako smírnou oběťza obec a s ojiti je se smírnouobětí Kristovou na vykoupení. El'aké lid nevykonánejvětších věcí křesťanskou aktivitou, nýbrž kře­sťanskou pasivitou oběti.

Před hrozícími tresty Božími v úzkostlivé báznihledáme prostředky záchrany. Africký misionářmá pravdu, který k nám volal: „Záchrana lidstva

68

spočívá ve mši svaté!“ V obětování, proměňovánía přijímání. V drahocenné krvi. V oběti konané11v oběti chtěné dle aktivní a pasivní stránky.

Věřím ve mši. svatou! Věřím v příští zlatý Věkmše sv. Věřím v Krista, jenž mezi námi dále žije:! st'ále obětuje. Věřím v kostely i o všedníchdnech plné. Věřím ve společné sv. přijímání celérodiny a celé obce. A zeptá-li se mne někdo, načem zakládám tento optimismus, Pak odpovím:Na Duchu Svatém! A na budoucí, nový, svatýrod kněžský.

Srdce katolicismu.

Na horách může člověk lépe mysliti a se modlitinež na ulicích. Chce-li kdo správně mysliti a semodliti, musí si kolem sebe utvořiti pásmo samo­ty. A to je možno zvláště na horách. Proto je toneštěstím pro duši, že nyní hory, tyto vznešenéoltáře tvorstva, tyto Boží kazatelny, bývají zne­svěceny povykem a nepravostmi rušitelů neděl.Hory by měly býti reservovány, vyhraženy proty, kdož hledají Boha.

Ježíš se odebral se třemi nejmilejšími svýmiučedníky na horu Tábor. Spasitel se _proměnil.Jeho tvářnost září jako slunce. Oděv je bílý jakosníh. Dva zástupci S. z., Mojžíš a Eliáš se objevía mluví s ním. Tento výjev na Táboře není pou­hou nábožnou zábavou. Nesen je hroznou oprav­dovostí. Zabývá se příštím krvavým dramatemGolgoty. Apoštolové se nemohou jaksi vmysliti vnutnost utrpení. Petr před šesti dny ve svém ži­vém temperamentě (letoř—e)Ježíši řekl: To se ne­

(if)

smí státi! Dnes, aby nemusel stoupat na Kalvarii,chce postaviti tři stánky pro klidné, tiché nazí—rání. Evan elium k tomu podotýká: Petr nevěděl,co mluví. dea obětí a její naprostá nutnost jepro něho ještě tajemstvím.

Jsme my dnes po 1900 letech křesťanství dále nežtehdy Petr? Rozumíme tajemství oběti a jeho ne­zbytné nutnosti pro zachránění světa? Rozumímecentrálnímu tajemství N. z., které se denně nanašich oltářích obnovuje? Chápeme, že Tábor, ho­ra proměnění, může býti pouze krátkým odpo­činkem, ale žádným trvalým domovem duše, a ženaopak hora ukřižování je místem, kde opravdové,silné křesťanství musí stavěti stánky k obývání?Porozumíme tomu jako Kristus v té míře, v jakéchápeme a duchovně prožíváme to, co se denněna našich oltářích koná a čemu říkáme mše sv.

Co je mše sv.? Přítomná Golgota. Nejdůležitějšíden světových dějin (dějin světa) je velký pátek.Nejdůležitější hodina dějin světa je hodina smrtiJežíšovy. Na této hodině závisí spása světa provšecka tisíciletí. Co činil Kristus na kříži? Konalod 12. hodiny do 3. hodiny bohoslužbu. Bohosluž­bu _jakqžto zástupce veškerého lidskéhopokolení.Bohoslužbu klanění & oddání až do poslední krů­pěje krve. Až do posledního vlákna své přiro­zenosti. Až do posledního dechu. Uznání nejvyššíchpanovnických práv a vlastnických práv Božích.Bohoslužbu smíru a dostiučinění za všecky hříchycelého světa. Nesl naše neduhy. Vzal na sebe našebolesti. Zraněn byl pro nepravosti naše (Is. 53).Bohoslužba úpěnlivě modlitby a volání o smilo­vání. Tato tříhodinová bohoslužba ukřižovanéhovelekněze Krista učinila v nebesích takový dojem,že Bůh se rozhodl pro tuto oběť lidem hříchy je­

70

jich opět odpustiti a do věčné blaženosti je při­jmouti. Lidstvo bylo vykoupeno. Je zřejmo, žetato nejdůležitější událost mezi stvořením a sou­dem sveta, která stále stojí před Bohem, také nazemi nesmí nikdy upadnouti v zapomenutí. Pa­mátka na tuto oběť kříže ustavičně se živě zacho­vává ve všech chrámech a rodinách, v katolickýchkrajinách ina ulicích a na horách křížem, tímvznešeným znamením vykoupení.

Než kříž (krucifix), ačkoliv má veliký význam,nepostačí. Kříž není Kristus. Je to jenom jehoobraz. Ale světová skutečnost „oběť kříže“ nesmímluviti jenom v obrazech. Ta má a musí dáležíti. Kristus, krvavá oběť jako spása světa, musí\“jistém smyslu nesmrtelně a všudypřítomně trvatidále jakožto „to veliké nezapomenutelné“ až doposledního soudu světa. To je cílem katolické mšesvaté.

Katolická mše sv. jest ve své nejniternější pod­statě památkou, obnovením a živým představenímGolgotského dramatu. Splněním poslední vůle Je­žíšovy skrze kněze od něho ustanoveného. Splně­ním slova Kristova: To čiňte na mou památku!Obětujte Kristovo obětní tělo a obětní krev. Obě­tujte proměněním zpřítomněného S asitele Bohu.Kdo jde na mši svatou, jde na Golpotu. Mše sv.je v proměnění obnovená velkopátecní bohosluž—ba. Kdo se při mši sv. necítí býti na Kalvarii podkřížem, nemá ponětí o katolické bohoslužbě.

Co je mše sv.? Zdroj milosti. Všecky milostipocházejí z kříže. Kříž centrálou všech milostí.Milost Boží jest skrze Ježíše Krista, Pána našeho.Jsme vykoupení drahocennou krví. Toť nejvyššívěrouěná pravda křesťanská. Ale ty milosti, ježjsou uchovány v srdci Ježíšově jako v nějakém

71

reservoiru (nádrži) potřebují vodovodu, průchodu,skrze nějž bývají lidem přivlastněny.

Tento vodovod milosti ustanoven byl při po­slední večeři. Je jím pod způsobou chleba přítom­né tělo Páně, jež se za nás vydává, je jím podzpůsobou vína živá krev Kristova, která se za násvylévá. Je to mše sv. Pokud budou lidé na světě,bude latiti slovo sv. Pavla: „Neteče-li krev, žádnéodpustění hříchů.“ Mše sv. je skutečné ač nevi­ditelné tajemné krvácení ran Kristových. Mše sv.je víc než Limpias, Limpias je jenom obraz. Mšesvatá je skutečnost, je občtující, krvácející. modlí­cí se, milost udělující Kristus.

Protože je mše sv. obětující, milost rozdávajícíKristus, jakmile kněz pronesl slova proměnění,může se říci: Všecko závisí na mši svaté. Beze mšesv. nemůžeme nic konati. Beze mše vyschl byproud milosti řinoucí se s kříže. Beze mše sv.žádné odpuštění hříchů. Beze mše sv. žádná mi­lost. Beze mše sv. žádná svatost. Beze mše sv.žádná věčná blaženost. Všecko závisí na mši sv..protože všecko závisí na Kristu oběti a mše sv.jest Kristus oběť.

Mše sv. _je veliký průliv milosti křesl'anstvu.Žijeme ze mše svaté. Jsou ještě jiné průlivy mí­losti, které jmenujeme sv. svátostmi: Křest, biř­mování, pokání, poslední pomazání, svěcení kněž­stva a stav manželský. Ale tyto zdroje milosti jsou

gsm vedlejšími průlivy, které čerpají svůj po­z hlavního průlivu mše sv., z Krista obětují ­cího na oltářích. Hlavní věci pro zachránění lidstva.je mše sv.

Co je mše sv.? Služba Boží! Bohoslužba. Nenížádné jiné nad ní. Způsob bohocty, jak má býti o­ficielně od lidu prokazována Nejvyššímu, jest věcí

72

Boží. Oi'icielní způsob bohoslužby je od počátkulidstva oběť, uznání Božího nejvyššího práva vlasti“nického a panovnického nad lidmi oddáním majet­ku a života. Bohoslužba jc oběť v pravěku patri­archů. Bohoslužba je obětí ze S. Z. Bohoslužbaje obětí dokonce i tam, kde víra v jednoho Boha,stvořitele nebe i země, je zatemněna, totiž u 0—hanů. Potvrzují to dějiny: Bez oběti žádná Ballo­služba.

Jediné náboženství, které nemá žádné oběti anásledkem toho ani žádné vlastní bohoslužby, jeprotestantství.

Kristus chtěl, aby křesťanství bylo nejdokona­lejším náboženstvím. Proto musil se postarati, abynejdokonalejší náboženství mělo též nejdokonalej—ší bohoslužbu, a ježto není žádné bohoslužby bezoběti, i nejdokonalejší oběť. Ustanovení křesťan­ské bohoslužby stalo se při poslední večeři. Usta­novením té nekrvavé oběti poslední večeře bylyzrušeny všecky ostatní oběti. Od té chvíle platízákon: Žádná pravá bohoslužba bez oběti Kristovy,t. j. beze mše sv. Tomu náboženství, kterému chy­bí mše sv., chybi srdce.

Vyvod'me z toho důsledek. Ve mši svaté vidímeto, co je nám nejsvětější, srdce své víry. Chce­me ve mši sv. viděti to Nejsvětější, protože onaje srdcem katolicismu. A proto si jí vážíme vícenež všeho ostatního co nám Církev poskytuje. Cír­kev je bohatá na pobožnosti; ale nade všemi po—božnostmi stojí mše sv., oběť Kristova, bohoslužbaNového zákona.

Teprve kdo to pováží, dovede posouditi neštěstí,které spočívá v nevážnosti ke mši sv. u katolic­kého lidu. To jest, čeho dnes nemůžeme dosti zc—leti. Nová doba, kterou tak toužebně očekáváme-,

..)

závisí větším dílem na tom, jak se postavíme v bu­doucnosti k svaté oběti. Též o všedních dnech.Katolictví bez lásky ke mši svaté, je katolictvíbez srdce.

Zvonek zvoní k proměňování.

Zázrak proměnění v Káni, začátek Mesiášovýchzázraků, jest Vícnež jedinečná dějinná skutečnost.Je to zároveň světelný signál budoucího vývojelidstva. Křesťanství chce býti něčím víc než pouhou»zevnějšíreformou a dekorací fasády.

Křesťanství je radikálně nové, nadlidské zbož­štění pokolení lidského. Nepřetržitý zázrak pro­měny. Ustavičná Kana, kde se mění ve víno voda,co je lidské v nebeské, co lidské v Boží.

Až bude všecko obnoveno v Kristu! Až posled­ního dne, na konci lidstva mše sv. bude po promě­nění, křesťanství učiní místo věčnému přijímání.

Proměnění není jenom centrum katolické bobo­služby, ale je centrální myšlenkou křesťanství. Ne­ní žádná mše sv. bez proměnění, ale není též žád­né křesťanství bez proměnění. Bůh jest ten, kterýjest,- člověk ten, který se teprve stává, čím býtimá nebo býti chce.

Zákonem božství, smíme—lise tak vyjádřiti, jedokonalost. Býti od věčnosti. Býti celým; neboť“ Boha není proměny ani z obratu zastínění“.(Jak. 1, 17.) Zákonem člověka však jest pokrok avývoj. Stávati se novým a celým. Proměňování.

Protože je Bůh a též ďábel, proto je dvojí zákonproměňování: božský (boží) a démonický. Božskýzákon proměnění pozůstává v tom, že člověk. syn

74

země, skrze Krista stává se dítkem Božím, tedyzbožštěným.

Démonický zákon proměnění pozůstává se svéstrany v tom, že člověk, rozumem nadaný tvor.Boží, skrze lucifera, antikrista, učiněn bývá vzdo­robotem, tedy zbožštěným.

Konečným cílem proměnění člověka je nebe,místo, kde všichni lidé v Bohu a skrze Boha, s Bo­hem a pod Bohem „bohové“ jsou. Dle Žalmu 81,6.: „Já řekl jsem: „Bohové jste synové Nejvyš­šího. Všichni“

Konečným cílem démonického roměnění člo­věku je peklo. Místo, kde chtějí vsichni býti Bohymimo (kromě) a proti Bohu, mimo a proti Kristu.A roto bohy mimo &v protivě k životu. kpravděa lásce. Zavrženi.

My nechceme býti 'enom lidmi. Všem nám vězív krvi chtění, býti dohy. Je to radikální rašící,pudivá síla pozemského vývoje. Rozdíl je jenomv tom, pokoušíme—lise státi se tím cestou křesťan­ství, t. j. poslušnosti, nebo cestou satanství, t. j.vzpoury. Zbožštění nebo zbožnění člověka? Tako­vá je otázka. V tom spočívá nejhlubší smysl pro­blému proměnění.

Snad nikdy nezachvátila lidstvo žádost po zbož­štění takovou silou jako dnes. Kdo studuje psy­chologii moderní duše, psychologii křesťanské ce­losti v moderních světcích, a psychologii sebezbož­štění v novo ohanství, ten slyší z moderního pí­semnictví do rého i špatného, jak se tepna chvějetouhou po zbožštění.

Obojí praví: „Jdeme vstříc zbožštění člověka.Nový člověk chce býti Bohem.“_ Je proměňován!V dobrém i ve zlém smyslu! Rozhodné hodina nahodinách lidstva. Hodina Kristova království nebo

v_—l a)

hodina temnoty, tmy. Všecko závisí na tom, abykřesťanství pochopilo a dále prožívalo světově hi­storickou důležitost této hodiny proměnění. Bijícse kajicně v prsa. V duchu víry, naděje a lásky.V dokonalé obětavé pohotovosti a bezpodmínečnéoddanosti Bohu. Proměnění je to nejradikálnějšía nejtotálnější ze všeho. Transsubstanciace. Pře­podstatnění. Na místo chleba nastupuje v liturgic­kém proměnění tělo a krev Páně, lidství a božstvíJežíšovo, celý Kristus. Jenom způsobu chleba :ů­stává.

Tak to má též býti v jistém smyslu [)ři asketic­kém proměňování jednotlivého křesťana a při so­ciálním proměňování křesťanstva. Musí to býtijakýsi druh transsubstanciace. Něco jako promě­nění tak zvaného křesťanského západu. Na místomoderního: sobě samému se klaněti a sám sebevykupovati, nastupuje Kristus. Člověk milosti.

Jak píše sv. Pavel: žiji nikoliv já, nýbrž žijeve mně Kristus. (Gal. 2, 20.) Jen to zůstává, coby se mohlo jmenovati tvářnost křesťana. Lidskázpůsoba.

Jenom křesťanství v Krista přetvořené přemůženovopohanství, které se stalo velmocí. Jen bude­me-li my křesťané opět pokřesťaněni. Jen bude­me-li my křesťané katolíky. Až po proměnění! .\žti druzí okusí vody vínem učiněné.

Zvonek zvonící k proměnění je umíráčkem. ()l­tář je lože úmrtní. Oběť, co dobrovolně vydánosmrti. Oběť uznává ve skutečnosti, co _první člo­věk v rozhodující hodině lidstva pod zapovězenýmstromem uznati nechtěl, totiž nejvyšší vládu Bohanad stvořením, dokonalé, naprosté vlastnické Prá—vo jeho na každého tvora, bezpodmínečné právovolně nakládati s každým životem.

76

Nejvyšší vláda (moc) Boží nade vším, co jest,dochází nejostřejšího výrazu v oddání života. Zma­ření, smrt rozhoduje o oběti, takže všudy tam,kde na oltář nesestoupila smrt, o nějaké dokonaléoběti nemůže býti řeči.

Znamením pak oběti - smrti je oheň a krev!Teprv kde oheň plane na oltáři, teprv kde se pro­lévá krev, je dokonalé bezvýhradně zmaření, jeoběťv plném smyslu. Nejvznešenější obětí nemůžebýti přirozeně oběť z říše rostlinné &zvířecí, jak tobylo ve Starém zákoně zvyklostí a předpisováno.

Nejvyšší uznání svrchované vlády Božínad stvo­řením máme teprve tenkrát, když na oltář vstoupíčlověka stane se obětí. To se událo o velkém pátku.když Bohočlověk za nás obětoval život a krev. Atato oběť obnovuje se denně na katolických ol­tářích. Jest to ustavičná oběť N. Z.

Řekli jsme: zvonek zvonící k proměňování jcumíráčkem. Oltář je lože umrtní. Obětí je něcodaného dobrovolně ve smrt. Když kněz u oltářepronáší proměňující slova, chléb umírá. Podstataobětního daru pozůstávajícího z obilí, přestane býti(existovati). Není tu už žádný chléb. Jenom ještězdání po něm, tak zvaná způsoba. Ale to nenívšecko.

Vedle smrti chlebové podstaty nastane tu i ta­jemná, mystická smrt oslaveného těla Pána našeho.Oslavené lidství Ježíše Krista, mistrovské dílo Božívšemohoucnosti a lásky, radost a blaženost nebes,touha všech andělů a svatých. sestoupí do stavunejvětšího ponížení a zničení.

Ta se zříká všech vnějších známek života. Zdáse, jakoby nejen skonala, nýbrž že se přímo stalaničím. To je mystická smrt.

_77

Zvonek zvonící ku proměňování nezvěstuje všakouze mystickou smrt Kristovu, ale musí ozna­

covati téz asketicko mystickou smrt věřících. Přiroměňování má v nich zemříti „starý člověk“.v. Pavel mluví o tom velmi sličně a důtklivě ve

svém listě k Římanům: „Víme, že starý člověknáš byl spolu s Kristem ukřižován, aby zničenobylo tělo hříchu, abychom hříchu již nesloužili. Sním jsme spojeni skrze křest ve smrt. S ním jsmeve smrt spolupohřbeni. (Rím. 6.) Toto spoluumí­rání a spolupohřbení nikdy není pravdivější nežpři mši svaté. Jíti na mši sv. znamená 'íti na Kal­varii. Jiti na mši sv. znamená umříti s i(ristem dlestarého člověka. Jíti upřímně na „mši sv. je rostarého člověka něco velmi vážného, něco velminebezpečného, něco, co v jistém smyslu působísmrt.

Přistoupíme-li blízko k oltáři, zasáhne oheň to,co sv. Pavel jednou nazval senem a strništěm. Mšesv. působí krvavě. Ničí. Nemůžeme ,do opravdyjíti na mši sv. a vrátiti se domů jako starý člo­věk, domýšliví, nelaskaví, hněviví, smyslní jakodřív. Zpomeň na to, když zvonek zvoní k promě­nění. Proměnění je smrt starého člověka!

Zvonek zvonící k proměnění má také zvěstovatiden narození nového člověka. _VCírkvi se neumírá,aby člověk umřel, ale umírá se v ní, aby byl živ.Víme, že jsme ze smrti řeneseni do života. (1.Jan 3.) Do nového nadprirozeného života. (Rím.6, 4.) Jak toho vyžaduje slovo proměnění, a ještězřetelněji latinský výraz transsubstantiatio. Pře­měnění staré podstaty v bytost docela jinou. V tomspočívá úloha Církve.

Katolická Církev nechce jenom záplatovati. Ne­chce býti pouhou dekorativní malířkou nebo jen

78

tak trochu natírat zevnější fasádu. Nechce pěsto­vau' jen čistě přirozenou mravouku, něco trochu­užitečného, trochu sebezapření, trochu citu ro po­vinnost, trochu poslušnosti. Nelze dosti op ovati:cílem církevní správy duší je nadpřirozený, zbož­štěný, z víry, naděje a lásky žijlcí nový člověk,člověk k milosti. Proto proměnění!

Ideálem nového člověka Kristus! Křesťan novýKristus! Následovník, napodobitel, obraz Ježíšův!Ten, jenž může říci: Živ jsem; ale ne já, nýbržJežíš ve mně. Ten, jenž smýšlí, cítí, mluví, 'ednájako Ježíš! Přeměněn, zbožštěn rozum! Sm'slí ji­nak než dřív. Soudí jinak než svět a čas. šohlížína všecko ve světle věčnosti. Proměněno srdce./'Člověk je tím, co miluje. Nový člověk má novoulásku. Pocit'uje ošklivost k tomu, co ho dříve vá­bilo, cítí se přitahován tím, co se mu dříve proti­vilo nebo jej nechávalo chladným.

Přeměněno oko! Pozemská zvědavost zmizela._Na její místo nastoupila nebeská, která hledá Bo­ha. Přeměněno ucho! Na místo staré nedoslýcha­vosti nastoupil sluch ochotný poslouchati hlas Du­cha svatého. Proměněn jazyk. Mlčelivý, produšev­nělý, něco ze vtěleného slova Božího. Proměnělno­celé chování! Ušlechtilejší, důstojnější, božštější,jak se sluší na dítko Boží. '

Zpovědník sv. Kateřiny ze Sieny pozoroval je­denkrát, jak v obličeji světice rysy její náhle zmi­zely a na jejich místo nastoupily rysy Ježíšovy.Třesa se tázal se Raymund: Kdo jest to, co se namne dívá? „Ten, který jest,“ odpověděl hlas. Něcopodobného událo se jednou se spólusestrou sv. Ka­teřiny de Ricci. Když na okamžik obrátila svůjpohled na tvář světice, viděla tvářnost Kristovu.Kdo jsem, tázal se hlas, Ježíš nebo Kateřina? U­

?9 .­

bohé dítě polekané chtělo se dáti na útěk a volalo:Ty jsi Ježíš.

To byly divy. zázraky. Divy proměnění vyššíhozpůsobu. A tyto divy nám ukazují cíl neúnavné

ráce životní: Naposled musíš nésti na sobě rysyJežíšovy. Naposled musíš bez divadelní, strojené.

Eřetvořené, nucené námahy státi se Kristem! Cořesťan, to Kristus!To chce proměnění. Žádná mše sv. bez promě­

nění! Žádný křesťanský život bez proměnění pod­staty ěistě přirozeného člověka v živý obraz Je­žíšův! To je dílo milosti. Proměnit nemůže žádnálidská moc.

Při tomto proměňování ustupuje lidský kněz do­cela do pozadí. Kristus přijde a praví : Toto jesttělo mé. Mé tělo pod tvou způsobou! Ty zůstanešty, ale budeš také já. Ziv jsi, ale ne už ty, nýbržJežíš v tobě.

Účinek takového pojetí bohoslužby a celého ži­vota musil by býti ohromný. Kdyby křesťané pro­měnění takto chápali, musilo by též nastati odevšech tak toužebně očekávané proměnění veřej­ného společenského a politického života. Kristusby chodil ulicemi. Kristus byl by v rodinách, v díl­nách, na radnici, ve škole ve způsobč křesťanů!Každý křesťan budiž Kristem!

Pohotovost k hrdinství.

Centrum katolického kněžství je mše sv. Cen—trum mše svaté je proměňování. Člověk se stáváknězem především pro mši sv., a mše svatá seslouží v první řadě pro proměňování. Co platí

80

o knězi, platí v jistém smyslu o každém věřícím.Mše svatá není jen určité náboženské cvičení kře­sťana, nýbrž středem jeho náboženství a proměňo­vání je jeho vrcholem.

Jest věcí nedělní bohoslužby, co je středem arozhodujícím momentem v křesťanství, vždy vícepřiváděti k platnosti, jak se to kryje ve svatémproměnění. Pověz mi, jak se účastníš proměňovánía řeknu ti, jak to stojí 8 tvým křesťanstvím.

Když kněz v síle své konsekrační moci _proneseslova: toto jest tělo mé, které se za vás vydává,.toto jest krev má, která se za vás vylévá - pak bé­ře Kristus kněze za slovo. Nepromění se jenomchléb v tělo Páně &víno v jeho krev, ale \též kně­zovo tělo stává se obětním chlebem, a knězovakrev obětní krví.

Nelze sloužiti mši svatou, nelze konatí. promě­nění a nebýti hostií.

Kněžská mše sv. není nic jiného než mše sv.Kristova. Ale křesťanství má dvě stránky: nekrva­vou a krvavou. Nekrvavá mše sv. začala 25. březnaroku ]. Zvěstování P. Marie bylo zároveň primicíKristovou. Den první mše sv. Ježíšovy, vtělenéhoSyna Božího. Sv. Pavel nám zachoval ve svém li­stěk židům rimiční modlitbu Ježíšovu,když vstu­fpoval do sveta. Obětí (krvavých) ani darů jsi ne­chtěl. Oběti zápalné & záhřišné nelíbily se tobě;ale tělo připravil 'si mi, proto jsem řekl: Hle, při­cházím, abych vykonal vůli tvou, Bože! (Žid. 10,S.) Kristovo tělo je podstatně tělo obětní. Ne teprv(» zeleném čtvrtku & o velkém pátku, nýbrž jižv den svého vtělení může říci: Totoť jest tělo mé,které se za vás vydává. Kristův život je 331etá ne­krvavá oběť. Nepřetržité obětování své celé osob­nosti, svého těla a své duše Nejvyššímu. Můj po­

6 8!

krm jest, pravil, činiti vůli Otce. Ježíš opírá secelý o ideu: totalitní oddanosti těla a 'duše Bohus každičkým vláknem své bytostí. A tento obsahživota Ježíšova je obsahem proměňování: Nekrva­vé totální oddanosti hlavy lidstva věčnému, sva­tému Bohu.

Řekl jsem: svěcení kněžstva je něco životu nc­bezpečného. Pravím totéž o svatém proměňování.Proměnění žádá od kněze především nekrvavouale totální oddanost těla a duše věčnému svatémuBohu. Oddanost osobnosti, jak to přikazuje hlavnípřikázání. Z celého srdce. Z celé duše. Z celémysli. Ze vší síly.

Proměnění je trvalá výchovná škola k úplnéoddanosti. Praví: Bůh 'e to první! Bůh je to nej­lepší! Bůh je to celé! ělo &duše! Bůh celá inte­ligence. Bůh veškerá síla vůle! Bůh celá láska!Bůh celá tělesnost, každé slovo jazyka, každ' činruky, každý krok nohy. To je mé tělo, terése za vás vydává. Proměňování nestrpí žádnékněžské olo-vičatosu'.Činí neúprosně totalitní ná­roky na kněze ve jménu Božím a ve jménu lidu.Ovšem. Též ve jménu lidu. Lid chce kněze celé.

Proměňov'ání je oheň. Kdo se k němu přiblíží,musí hořeti. To platí též pro ty, kteří spolupůsobí.Pro věřící. Nelze choditi na mši sv. a nebýti u­chvácen duchem mše sv., úplnou oddaností Ježíšea kněze Bohu. Dnes mluvíme mnoho o katolickéakci, 0 katolické součinnosti lidu. To všecko bu­de marné, neřekne-li se lidu, kde se té součin­nosti naučí. Ve mši sv. Při proměňování. U Kristaobětujícího svůj: život.

Žádná katolická akce, žádná živá katolická sou­činnost v životě bez součinnosti při mši sv., připroměňování. I lid musí říci při proměňování: To

82

je mé tělo, které se vydává pro Boha, pro Kristaa pro Církev. Nutno z proměňování čerpati obě—tavost pro Krista &Církev, abychom žili a jednalirozhodně katolicky. S tělem a s duší! Až do konce!

Ale my jsme viděli, že Kristova mše sv. má dvěstránky. Též jednu krvavou. Kdo má odvahu proBoha žíti, musí míti odvahu pro Boha zemříti.To uznával onen státník, který, když mu před­ložili návrh (projekt) nového náboženství, řekl:„Dokažte tu svou pravdivost tím, že pro tu svounovou Církev se budete krví potit, necháte se­spoutat a zahrnout posměchem“.

To dokázal dosud jenom jediný Kristus. Kris­tus dokázal božství svého evangelia četnými zázra­ky. Ale to nebyl nejsilnější důkaz. Žil před lidmiživotem Božím. Ani to nebylo to nejvyšší. Ze­mřel pro svou věc dobrovolně krutou mučednic­kou smrtí. To byl nevyvráu'telný, nejneodolatel­nější ze všech jeho důkazů.

A to zvolil Kristus též za trvalý důvod pro kře­sťanství, učiniv 'ej středem slavení přetajremnébohoslužby. Vzal lich &učiniv díky dal jej učed­níkům svým řka: „Toto jest krev má. Krev no­vého a věčného zákona, která se za vás vylévá.To čiňte na mou památku“. Centrum křesťanskébohoslužby je v proměňování opět přetajemně,ale pravdivě prolévající svou krev Kristus. Je pro­měňování, to znamená: Jde a krev!

Též zde zase platí příkaz: spolu konau'! Pru­kněze ipro lid. Spolu konati až na krev! Bůhnežádá ode všech, aby se stali mučedníky, ale odevšech žádá pohotovost, odhodlanost, mučedníky sestáti. Krvosvědky.

Bartoloměj Holzhauser rozeznává sedm stavů \­církevních dějinách. Jeden z nich nazývá: status

83

seminativus, věk ro: sévačů, jiný status hlídali­—vus,věk zalévačů, věk mučedníků.

Uvážíme—lipozorně události posledních 20 roků,světovou válku a revoluci a k tomu pronásledo­vání Církve na východě i na západě, pak se ne­můžeme ubrániti dojmu, že všelijak zaschlá roleCírkve opět potřebují rozsévačů a mučedníků:Rozsévač sám nestačí. Potřebí je izalévačů.

Semene a krve. A semeništěm mučedníků jeproměňování. Kdo po všecky dny Kristovu krevfu oltáře konsekruje a pije, pije zároveň ochotu,pohotovost a odvahu k mučednictví, k hrdinství akrvosvědectví.

V rozhodném světovém boji, který, jak se zdá,na Církev čeká, bude záležeti našemu katol. lidu- jako je viděti n. př. v Rusku, Mexiku a Španěl­;ku, - v poslední řadě na mši sv. Mohou námnaše chrámy a kláštery pobořiti, mohou nám zni­čiti náš tisk a naše spolky, mohou nás zat'lačitizpátky do katakomb, ale my nezahyneme, pokudbudeme míti mši sv. a pokud prolévána bude nanašich oltářích drahocenná krev. Pokud budememíti mši sv., budeme míti mučedníky a pokudmáme mučedníky, budeme míti budoucnost.

Proto budiž naším heslem.- Ať žije mše sv.Skrze mši sv. zpět k úplnému křesťanství! Coje křesťanství? Oddání lidstva Bohu! Jak pravíjednou sv. Pavel: „Nikdo zajisté : nás nežije soběa neumírá sobě; neboť žijeme-li, Pánu žijeme,umíráme-li, Pánu umíráme. Ať tedy žijeme neboumíráme, Páně jsme“. (Rím. 4,7.) Nic není, co bytoto úplné, totální náležení Bohu tak dokonalevyjadřovalo jako tajemství svatého proměňování.

84

Skrze Krista a s Kristem zpět k Otci v obětiBohu zasvěceného života! Skrze Krista a s Kristemzpět k Otci v oběti Bohu zasvěceného umírání.

Ite, missa est!

Když je mše sv. dále živoucí a dále obětu­jící Kristus, ak musí slovo sv. Pavla a obnovenívšech věcí v Kristu nebo, dle řeckého textu 0 Oh­noveném sjednocení všech věcí V Kristu jako v

hlavě (Ef. ], 10) míti i ten smysl, že všeckuan­vinnou práci a všechen apoštolát dlužno vzt o­vati na mši sv. Mše svatá, nekrvavá obnovenáoběť N. z. je zdrojem všelikého činu. Mše svatáa čin jsou jedno jako duše a tělo.

V tomto světle musíme uvažovat o „ite missaest“. Tu nejde jenom o propuštění, jak se mnozídomníva'í. Je to posláni. Nepraví se tu pouze:hohosluž a je ukončena, ale praví se těmi slovytéž: bohoslužba začíná. Po bohoslužbě liturgickébohoslužba povolání. Po modlitbě čin. Když jsmeměli odvahu říci s Kristem: Toto jest tělo mé,které se za vás vydává! Toto jest krev má, kteráse za vás prolévá! pak nás musí Kristus vzíti zaslovo. On to činí při ite, missa est! Jděte, praví,je posláni! Missa a missio, mše svatá a poslánína práci na vinici patří k sobě .­

Kdo pronáší to ite, missa est? Kdo praví: Jděte,je poslání? „Jste povoláni“? Kristus. Tak je psá­no: Jako mne poslal Otec. tak i já posílám Vás(Jan 20, 21.).

Za Církvi stojí Kristus. Za Kristem stojí Otec.Svět žádá právem legitimační lístek od toho, kdo

85

přichází k němu ve jménu Božím. Učinil od 6000roků své zkušenosti. Nevěří 'iž komukoliv. Jsoutaké proroci falešní. Jak píse sv. Jan (10, 10)jsou i zloději & lotři v ozadí. „Zloděj přichází,aby kradl, zabíjel a huťilf“

Jde proto dnes v otázce vyslání především oprávní otázku. Ve jménu Božímmůže mluviti pou­ze ten, kdo je Bůh, nebo kdo je k tomu od Bohasplnomocněn. Tři jsou, kteří svědectví vydávajína světě. Tito tři jsou jedno, a mimo tyto tři nenínikoho. Ti tři jsou Bůh, Kristus a Církev. Řeknu­li Bůh, Kristus nebo Církev, je to tentýž vysílatelna misii a k akci. Jsou to jen tři rozmanitá zje­vení, ale tatáž věc.

Bůh jediný, sám vysílá. Bůh samotný je věčná,neomylná pravda, která se nemůže mýliti ani kla­mati. Kristus samotný vysílá, neboť jemu samot­nému dána jest od Otce všeliká moc na nebi i nazemi.

Katolická Církev samotná vysílá, neboť jí sa­motné Kristus odevzdal učitelský úřad ke světu.Na této troj'ediné autoritě - Bohu, Kristu a Církvizakládá se atolická akce.

Právu vysílatele odpovídá víra vyslaného. Vo­laný jde, protože chce; ale především jde proto,že jíti má. Jde, protože se cítí povolán; protožev tom vidí úkol života přikázaný mu od Boha.V tom „ite“, „jděte“ spatřuje imperativ, rozkazBoží. Něco, co býti musí. Bůh to chce! A v tomje jeho síla.

Čím menší člověk„ čím obmezenější jeho roz­hled, čím nižší jeho stanovisko, tím více věří v se­be a řídí se jenom svým rozmarem a svou osobnílibůstkou. A čím je domýšlivější, mysle, že všeckona něm záleží, tím je slabší, nerozhodnější, malo­

86

myslnější ve svém povolání. Chce a nemůže, rádby a nedovede, pokouší se o to a nedokončí.

Největší a nejsilnější (nejstateěnější) lidé jsouti, kteří jako orel hnaný bouří a jako zmužilý pla­vec unášený přílivem cítí se nesenými všemohoucívůlí od Boha. To jsou ti, co hory přenášejí; kteřívěří ve své poslání, kteří praví: otče, matko, musíto býti. Musí!

Na koho se obrací to „ite, missa est“? Předevšímna mládež. Co je mládež? Pohyb, růst, pokrok,práce, idealismus, výboj, intensita (ráznost), ex­panse (rozpínavost). Svévolné vrhání se do ne­bezpečí a těžkostí.

Církev projevuje dnes, zvláště v misijních ze­mích, podivuhodnou mladickou čilost.

.Pamatujme tu na slovo Langbehnovo: „veškerýživot světa je boj mezi stářím a mládím. Není otom pochybností, komu připadne vítězství; komuillždávno připadlo. Bůh je mlád a ďábel je starý.“Starý svět vrhá kamení na mladou Církev, ale taje s úsměvem setřásá. Zítřek patří Církvi, pánové,neboť Církev je mladá.

Ale my též víme, že Církev jakožto nadpřiro­zená instituce dostane se ku předu pouze nad­přirozenými silami. Býti mladým, býti silným, býtivzdělaným &obratným, pracovati - to všecko nicneprospěje bez milosti. Beze mnc nemůžete nic,praví Kristus. Hlavní věcí apoštola není práce,nýbrž obětavost, kajícnost a modlitba.

Církevní dějiny to dokazují: ne ten nejaktiv­nější apoštol přivedeto nejdál, nýbrž ten nejniter­nější, nejnadpřirozenější; svatý. Prostřední, ome­zené křesťanství apoštola učiní málo dojmu namoderní svět. Pouze heroické _(hrdinně), ervemplár­ní (příkladné), celé křesťanství, křesťanství hor­

87

ského kázání, křesťanství starověké strhuje. Nej­přesvědčivější apologie (obrana) apoštola je obra­na jeho svatosti.

Co chce to „de, missa est“, jež se obrací nakněze a na laické apoštoly katolické akce? Hle­dáme duši. Hledáme Boha.

Ite, missa est je poslání náboženské, nikoli 1m­litické ani hospodářské. Ne všichni hlasatelé víryminulých století ani novější doby uměli (vyhnou­ti se,) uvarovati se pokušení svádějícího k politicea k obchodu. Velmi mnozí, vědomě či nevědomky.připravovali jenom cestu politické a hospodářskáexpansi (rozpínavosti).

To Kristus nechce. Ani papež to nechce. Jehokrálovství není z tohoto světa. Je král, ale anistátník ani obchodník. Jeho politikou je kříž; jehozákonem oddaná láska. Pravda, „Kristus ve třechletech provedl nejpodivuhodnější ze všech revo­lucí, jakých dosud viděl svět; ale on ji provedlaniž by byl prolil jedinou krůpěj; cizí krve než to­liko svou.“

My tedy nechceme dobývati? 0 ano! Nepro­vádíme žádnou koloniální politiku? Provádíme;ale jinak nežli svět. Ne násilím, nýbrž láskou.Ne abychom brali, ale abychom dávali. Ne ab)­chom ujařmovali, nýbrž abychom osvobozovali. Neve svůj prospěch nebo pro svou čest, nýbrž protoho, jenž všecky stvořil národy a vykoupil a je­muž všichni patří; pro Krista krále a pro lid; abyvšichni jedno byli.

Odpověď na ite, missa. est při mši sv. je : Doogratias. Bohu díky! Odpověď na ite, missa est,vyslání nových poslů a apoštolů 'činu, nemůže býtižádná jiná než vděčná radost a srdečný jásot.

88

V pravdě, jest hodno a spravedlivo, slušno aspasitelno, abychom _ti vždy a všudy vyslovovalidíky, Pane svatý, Otče všemohoucí, Bože věčný.Není větší cti, než býti poslán od Boha, Krista.a Církve. Není žádné ušlechtilejší radosti, nežzkoušeti své mládí obětmi. Není žádné ideálnějšíslužby prokazované lidstvu, než zříci se všeho po­litického &společenského zisku a pracovati o spásua pokoj národů. Proto: ite, missa est! Deo gratias!

Neděle a mše svatá.

P otřebí je vrátiti slovům jejich význam. Slovajsou větším dílem prázdná hnízda, z nichž ptáciuž dávno uletěli. Není v nich žádného ducha. Takje se slovem neděle. Zesvětštěla, zhmotněla, "jebez duše. Nejen u těch druhých. ale z velké částii u lidí našich.

Jest proto potřeba vrátiti neděli její katolic­kou duši. Musíme pod troskami materialismu.(hmotařství) pohřbenou dobrou, starou nedělivzbuďiti zase k životu. Neděle budiž zase nedělíkřesťanstva, oživujícím a obnovujícím principemnašeho duchovního znovuzrození.

Neděle je tím, čím je mše svatá. Neděle nabudeteprve tenkrát opět svého centrálního významuv životě lidu, budeme-li věděti, co je mše .sv.:když mši sv. takořka znova objevíme jakožto ve­liké mysterium fidei, tajemství víry. jako to nej ­hlubší a nejvyšší a nejrozsáhlejší, co je mezi ne—bem a zemí.

Mše sv. a proto i neděle je bohoslužba,- oběť.oddanost lidu Nejvyššímu. V pradávněm křesťan­

89

ství přistupovali věřící po evangeliu a kázání5 chlebem a vínem k oltáři. Z přinesených darůbyla jedna část oddělena pro bohoslužbu, jiná provydržování duchovenstva &třetí byla reservována(uchována) pro ty, kdo trpěli nouzi.

Všecko žilo z lidu: liturgie, klerus a charita ,­-l)ohoslužba, kněžstvo a chudina.

Dnes přítomní věřící obyčejně už nepřinášejíoficielně žádného chleba a vína na oltář, aby jepodali knězi k obětování; ale i dnes má ještě o­bětování chleba a vína tentýž význam. Chléb &víno, které bývá od kněze (požehnáno), posvěce­no, je vždycky chléb od lidu, a víno od lidu., asice z přirozené nutnosti; podstatně. Společná oběťlidu nespočívá v první řadě na tom, že se lidéspolu modlí, nýbrž na tom, že obětující nějakýmzpůsobem něco spolu přinášejí.

]iti tedy na mši svgestproto předevšímqficiel­ni uznáni nejvyššího ožiho práva vlastnického navšecko, co jsme a co máme a z tohoto duchovníhouznání vyplývající částečné vrácení našeho majet­ku Bohu pro Boží službu a pro Boží věc. Darováníje částí bohoslužby. Choditi na mši sv. a křečo­vitě, sobecky držeti peníze a majetek, bylo by ne­slučitelným protikladem. Mše sv. lakomcova jemše sv. bez prvního hlavního dílu. „Z ět ke mšisv.“ je v první řadě volání zhmotnělgmu světu„zpět k obětní myšlence“. Býti křesťanem zname­ná dávati, darovati, obětovati pro Boha a pro Božívěc a pro Boží lid.

Mše sv. (1proto neděle je proměňování. Slovemmoci Boží mění se chléb v Kristovo tělo a vínov jeho krev. Mystic/ty přítomný Kristus stává sesvátostně přítomným Kristem, pod způsobou chle­ba a vína. Ale to není ještě celé proměnění. K li­

90

turgiekému proměnění musí přistoupiti proměně­ni asketické. Nestačí, že chléb, náš chléb, kterýjsme položili na oltář, stane se Kristem. My samimusíme se státi Kristy. !(aždý křesťan druhý Kris­tus! My to často zapomínáme. Myslíme si, že jsmesvé nedělní povinnosti učinili zadost, když jsmeobcovali liturgickému proměnění. Jdeme na mšisv., ale obyčejně se vracíme domů stejní: nesne­sitelní, nedůtkliví, nelaskaví, nestřídmí, líní, smysl­ní. Byla to pro nás mše sv. bez mravního promě­nění. Nepozůstavuje v životě žádných hlubokýchstop. Nejsme lepší. Neděle naše má příliš máloduchaz ducha proměnění. Je tu příliš mnoho ná­vyku a zevnějšnosti.

'Mši svatou možno podceňovati. Je ovšem možnomši sv. i. přeceňovati, jakoby byla samospasitelná;jakobychom my neměli také se své strany co při­čiňovati. Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejdedo království nebeského, ani každý, kdo říká mše

S\'., mše sv. přijde do nebeského království. Mše.je proměněnía proměnění je přetvořenívKris­la, obrácení, smrt člověka starého a proměněnív člověka nového. Takový je pravý význam neděle.

Mše svatá a proto neděle je přijímání ; je spoje­ní; je sblížení Boha a člověka, člověka a Boha, člo­věka & člověka. Skrze Krista a v Kristu svátostnčpřítomném. My pořád ještě tuze málo chápeme,jak k sobě patří obět a obětní hostina. mše sv.3 S\přijímání. Už ve S. Z. měli v této věci jasno. O­'bětník (obětovatel) položil svůj dar rukama kně­zovýma na oltář. To byla příprava oběti. Kněz o­bětoval občtní dar spolu s obětovatelem (obětují­eím) Bohu a za něho. To bylo podání oběti. Alenikomu nenapadalo, ze _jetím už obětní úkon pro­\ eden, zakončen. Bylo potřebí ještě něčeho třetího.

91

Kněží a spoluobětovatelé jedli z těch obětních da­rů. To byla obětní hostina, „veěeře“, starozákonnípřijímání. Tu máme, chceme-li, mši S. Z. Má-linaše obět' býti celá, úplná, musíme ji požívati nebo„přijimati".

Protože mše sv., oběť N. Z. dle ustanovení Bo­žího je oběť pokrmová, proto se musí zakončitiobětní hostinou. Mše svatá má míti svůj třetí hlav­ní díl, slavnost přijímání a sice slavné přijímánícelé obětní obce. Kdo spolu obětuje, taky spolu jí.Různé okolnosti způsobily, že se musí mnohá o­bětní hostina, přijímání konati mimo mši sv. (bezemše sv.). Toto přijímání jest nicméně jistě hosti­nou obětní, protože svatá hostie konec konců nenínic jiného než koncentrovaná (soustředěná) a re­dukovaná (zkrácená) mše svatá.

Na počátku tomu tak nebylo. Přirozeněje obětníhostina v těsné souvislosti s podáním oběti, svatépřijímání při mši svaté. Kde to možno zaříditi,mělo by se tak sv. přijímání přijímat, a nejideál­nější by bylo přijímání lidu při oficielních farníchslužbách Božích. Nebylo by krásnějšího generál­ního přijímání než toto. To by mělo býti cílemliturgického hnutí. vrchol svěcení neděle sv. při­jímání farnosti.

Latinský jazyk jmenuje neděli „dnem Páně“.l'aulinské obnovení všech věcí v Kristu proto žádá.aby i neděle byla obnovena v Kristu. Bude - vemši svaté a skrze mši svatou. Tak tedy, budiž ra­žena cesta ke společné oběti celé farnosti ve mšisvaté a skrze mši svatou. Skrze mši sv. ku předu,ku proměňující reformě obce! Skrze mši sv. k eu­charistické sjednocenosti srdcí. Mše sv. se musízase státi duší neděle.

92

Věčný oheň.

Proti minimálnímu křesťanství zdůrazňujemekřesťanství maximální; křesťanství naprosté (ab­solutní) celosti, totality! Lidská vůle musí míti od­vahu, vyvozovati poslední raktické důsledky z ví—ry. Dle vzoru našich velikých logiků (správnýchmyslitelů), katolických to světců.

Shrornažd'ujeme se v neděli. na služby Boží. Ne­dělní mše sv. je obligatorní (povinné) bohoslu­žebné minimu/n. Žádné praktické křesťanství beznedělního účastenství na mysterium fidei, na m.­krvavé obnovované oběti kříže N. zákona. Ale po­něvadž je naším úkolem všecko obnovovati v Kris­tu, musíme také všední den, od Boha sice stvo­řený, ale Bohu zase odňatý, zhmotněný, modernívšední den vrátiti tomu, kdo jej, též stvořil; pokře­sťaniti jej, pokatoličiti.

Vynikající prostředek k opětnému pokřesťanění\šedního života je mše sr. o všedních dnech. Vestarém zákoně platil příkaz: žádný den bez boho­služby! Žádný den bez ranní oběti! Tak pravilHospodin Mojžíšovi: „Oheň na oltáři bude ne­ustále hořeti; kněz každodenně ráno přikládajedříví bude jej udržovati a položí na něj. celopal.J e to oheň věčný, který nikdy na oltáři neuhasne“.(Lev. 6, 12, 13.)

Nepřetržitá bohoslužba! Zákon staré úmluvymusí býti též zákonem křesťanství. Když je vímnaše pravá, musí znáti ustavičnou bohoslužbu .­“í'ěčnýoheň oltářů! Musí se plniti proroctví Mala—chiášovo: Toto praví Hospodin: Od východu až nazápad veliké jest jméno mé mezi národy, na kaž­dém místě bude obětována, a podávána jménu mó­

93

mu obět' čistá. (Mal. 1, 10, II.) Náboženství musíbýti především obětí; obětí všech míst a všechcasu.

Tu máme nový důkaz o pravosti katolické Cír­kve. Katolictví je jediné náboženství nepřetržitébohoslužby. Není žádného okamžiku, kdy by oběťhor Kalvarské na nesčíslných místech se nekrvavěneo novovala a nekonala. Ustavičně přistupujíkněží k oltářům, aby Bohu obětovali telo & krevPáně ke chvále, díku &smíření. u vroucí modlitbě.Bůh vidí v každém okamžiku třikrát svatou (pře­svatou) hostii a kalich obdivuhodný, jak se k ně­mu pozvedá. Protože se země neustále otáčí okolosvé osy, je ustavičně v některé zemi jitro. To jehodina, kdy kostel otvírá své dveře, kdy věřící seshromažďují ve svatyni a kněží slouží mši svatou.Tak přicházejí všecky díly světa, všecky ostrovy azemě po řadě na denní světlo a dožívají se velikéoběti.

Když nám nastalo poledne a zaznělo u nás ite,missa est, počíná na novém světě stupňová modlit­ba. Když je západ slunce, obětuje se na ostrovechjižního mořev září ranního slunce. Akdyž nás svýmstínem kryje noc, klečí Asie u nohou Nejsvětěj­šího při znění zvonku k proměňování. Věčnékyrie, věčné gloria, věčné credo, věčné sanctus,věčné roměňování, věčná obětní hostina přijímá­ní, věcné požehnání, věčná modlitba & chvála adíky &smiřování. Okrsek zemský - veliký chrám!Katolická Církev náboženstvím nepřetržité boho­služby!

A nepostačí nedělní služby Boží? Ano a ne. Kdojim obcuje, koná co je nutné, plní přísnou povin­nost. Ale bohoslužby nedělní jsou naprosto ne­zbytné. Než Bůh je také Bohem všedních dnů;

94

proto má býti 'eho neskonalá velebnost též vevšední dny pře mětem našeho holdování. Žádnýden bez bohoslužby! Každého dne přijímánídobrodiní nebes. Co se samo sebou více rozu­mí než po všecky dny obětovati oběť díků? Žádnýden beze mše svaté! Po všecky dny hřešíme azasluhujeme trestů. Co je rozumnějšího než povšecky dny obětovati oběť smíru na odpuštění ao milost? Žádný den beze mše sv.! Ustavičně po­třebujeme tělesné i duchovní pomoci Nejvyššího.Bez něho nemůžeme nic. Proto - měli bychom mítina myšli - po všecky dny prosebná oběť. Žádnýden beze mše sv.! .,

Svatá obět' je srdcem, které ustavičně žene krevmilosti ze srdce Vykupitelova mnohými milionycév do křesťanstva. Ale srdce nesmí nikdy státitiše. Žádný den beze mše svaté! Šest dní zavřenékostely, šest dní němé zvony, šest dní opuštěnéoltáře, šest dní uhaslý obětní oheň, šest dní zti­šení srdce eucharistického kněze obětníka - to světnevydrží. Musí býti nepřetržitá bohoslužba!

Co z toho následuje? Živá účast křesťanskéholidu na mši sv. také všedního dne. Čteme zase jed­nou první list sv. Petra: „Vy jste rod vyvolený.královské kněžstvo, národ svatý“. (I. Petr. 2, 9.)Každý křesťan v jistém smyslu kněz! Býti kně­zem znamená. spolupůsobiti při svaté oběti. Patří­te k oltářům! Bohoslužba vaším prvním, nejsvě­tějším, nejvznešenějším dílem denním!

Nic nemožného! Nemůže se ovšem každý téžve všední den dostaviti k svaté oběti; ale kdo mů­že, nemá toho zanedbávati. V starých dobrých!časechplatilo pravidlo: Z každého domu at' alespoňněkdo je svaté oběti přítomen! -4 mládež! A děti!“

95.,

I ony jsou mladým kněžstvem, svatým mladýmlidem! Od té chvíle, co je kněz při svatém křtupomazal svatým křižmem na temeni hlavy, patříke křesťanské obětní obci. A je to jednou z nej­krásnějších úloh křesťanské matky, aby své ma­ličké zaváděla k nábožnému a rozumnému navště­vování mše sv. Nic nemožného. Ale při dobré vůlibylo by možné den co den plniti naše kostely. ­

Ven z vyježděných kolejí starých zvyklostí! Covám víra vaše hlásá jako věc největší a nejvzne­šenější na vašich oltářích, ctěte zmužile svou pří­tomností. V jedné přednášce vypravoval HughBenson, že ve světovém městě New-Yorku u­prostřed zimničného obchodního života vstoupiljedenkráte do kostela, který každý den před za—početím zaměstnání od předu až do zadu byl plnýlidí z obchodů. Křesťanský lid patří Kristu. Ol­tářům. Kdy tomu porozumíme? Musíme mši sv.všedních dnů zase vrátiti její význam, který mělav prvotním křesťanství a v katolickém středověku.K oltářům!

Život mši svatou.

Který-si katolický spisovatel řekl jedenk'ráte, ženemá rád neděli. Den Páně, mínil, je prý dnem,kdy křesťané Pána Boha velmi zarmucují. Ne­jde prý jim doopravdy o mši sv. Všední den že jeupřrmnější. Člověk se tu ukazuje, jakým skuteč­ne ]e.

Neděle je mnoho maskována. Bývá v ní mnohozevnějšnosti, strojenosti, vypočítavosti. Též v pro­jevování zbožnosti. Maska lže. Ne mše sv. sama

96

v sobě a pro sebe; ale mše sv., jak ji moderní.křesťané světí.

Předstírají, jakoby jim byla tím nejvyšším, nej­hlubším, nejcentrálnějšírn, pro zivot nejdůležitěj­ším a jakoby objímala cely svět, co se sedmkrát ve24 hodinách řed našimi zraky odehrává. Zatímnezasahuje mse sv. vůbec nebo jenom nemnoho doživota a událostí světa. Není srdcem a duše kře­

stanů tak, aby život jejich sám se stal zase mšísvatou, protože zákony mše svaté jsou též zákonykřesťanského života.

Neděle nesmí lháti. Mše svatá nesmí lháti. Musíbýti věrným výrazem toho, co jsme, co myslíme &co chceme.

Nejenom toho nejbožštějšího na zemi, nýbrži toho lidsky největšího, co konáme. Neděle 3 farnímší sv., toť centrální a vrcholný bod životní mšesvaté! .

Život mší svatou! Proto první základni (zákon)příkaz křesťanského života obětování! Obětovánobýti musí. Bez obětování žádný života hodný život.Moderní lidé (vynalezli) vymyslili všelico, aby vy­tvořili pozemské bytí pohodlnéakrásné. Ale jednévěci dosud nevynalezli a nikdy jí nikdo nevynalez­ne - život bez idey obětování. Obětováno býti musí!To ví rolník, jenž pod břemenem úroků vzdychajepotem tváře své svlažuje role své. Bez obětí žádnýchléb!

Obětováno musí býti. To ví horník, který v ni­tru země zříká se slunečního světla a čerstvéhovzduchu. Bez oběti žádné uhlí, žádné železo, žádnýprůmyslový život. Obětováno musí býti. To ví prů­vodčí vlaku a námořník v bouři a větru. Bez obětižádný provoz.

7 97

Obětováno musí býti! To ví učenec a spisovatelpři své studijní lampě. Bez oběti žádný vědeckýpokrok. Obětováno musí býti. To ví státník, kterýbdí nad radostmi i bolestmi své vlasti. Bez obětižádný blahobyt národohos odářský,ž ádná bezpeč­nost a žádný pořádek. O ětováno musí býti! Toví otec, který se obětuje za své děti, matka, kterádnem 1nocí pečuje o svou rodinu. Bez oběti žádnérodinné štěstí! Obětováno musí býti. To ví knězkterý se musí tak mnohých věcí &radostí odříkataby byl všechněm vším. Bez oběti žádné nábožen­ství, žádná mravnost, žádné nebe!

Životní mízou, která cirkuluje stromem lidstva.je míza oběti. Krví, která budujíc a o lodňujíc

roudí žilami společnosti, je krev oběti. ez obětizádný majetek, žádná radost, žádné štěstí na zemi!Obětováno musí býti! Oddanost jednotlivce procelek!

To není moderně myšleno ani řečeno. Moderníkultura chce život bez obětování. Moderni kulturastaví bez základu oběti. „Spadl příval a přišlyřeky a zavály větry a obořily se na dům. I padl&pád jeho byl veliký“. (Mat. 7, 27.) Kultura bezobětování vede ku adku, protože moderní společ­nost buduje bez zálťonůspolečenskéhořádu a pro­ti němu.

První hlavní dil mše sv. musí proto se státi téžprvním hlavním dílem společenského řádu; řáduspolečenského, politického a hos odářského. Protuto chvíli, kdy hrozí všeobecný upadek, nemámenic důležitějšího na práci. Celé lidstvo všech stavůa povolaní musí se hotoviti (chystati), že půjde

ofěrou, a co má nejlepšího, ze to položí na p(aténu.Na patenu oběť rozumu! Budiž nás, dale 0 up­mati se nerozumu a duchovní zaostalosti. Ale prá­

98

vě sociální rozum žádá nyní, máme-li zachrániticelek, ab chom se varovali každé osobní domýšli­vosti, ú oprsých soukromých plánů, stranictví aběžných frází a znali se k věčným, nezměnitelnýmideálům přirozeného práva a zjevení, jak 'e hlásáneomylný učitelský úřad Církve v papežských o­kružních listech.

Na paténu obět' samolásky! Kdo sám sebe hle­dá, ztratí se. Všeliké sobectví, též politické &ho­spodářské je nekřesťanské. Bůh chce, aby všecko,co žije, žíti mohlo, aby se mu přálo i poskytlomísta, vzduchu a světla.

Na patenu oběťmajetku! K ojmu majetku pa­tří, že nám náleží; ale musí skrze nás také zasesloužiti obecnosti. Vlastnické právo je svaté, právopřirozené, ale též právo na život člověka důstojnýje nedotknutelným přirozeným právem. Patenanástrojem sociálního vyrovnání.

Život mší svatou! Proto je druhým základnímzákonem křesťanskéhoživota proměňování! Vtomse všichni shodují, že to tak dále jíti nemůže. Musíbýti jinak. Všudy, v církvích, sněmovnách, na kon­ferencích zvoní se k „proměňování“. Mohlo by seříci, že jde nyní celým světem zvonění k proměně.Volá se po reformách. Ale ne všichni táhnou zajeden provaz.

Od doby Lutherovy zvonil zvonek k pozdviho­vání tak často na poplach. Hledalo se odstraněnínepřístojností ne v obnovení člověka, nýbrž vproměnění poměrů a v radikálním převratu stáva­jícího pořádku (řádu).

Zakládala se nová náboženství, nové náboženské(formy) útvary, nové hospodářské soustavy. Lidézůstali jací byli a proto i jejich vášně, síly roz­kladu a zkázy.

99

velkým zvonem ku proměňování dovedla už do­sud jenom Církev zvoniti s úspěchem ve jménuJežíšově. Ona vskutku, kde se jí nekladly meze,změnila tvářnost země. Nenávist učinila místo lás­ce, bezuzdnost cudnosti, nespravedlnost spravedl­nosti, nepřátelství pokoji, kletba požehnání. No­vější dějiny misijní dokazují. že Církevidnes ještěv době lidského života dovede celé zeměpřeměnitiv říše míru, neztíží-li nebo dokonce nezkříží-li jíevropská bezbožnost a hrabivost její božskou ko­loniální politiku.

Co koná Církev ve velikém, máme všichni uskla­lečňovati v malém,- zvoniti zvonkem k proměňo­vání především ve svatyni duše. Reforma (obnova)světa a obnova lidu začíná obnovou (reformou)sebe. Jak mnoho je těch, co se nedostanou se mšísvatou života dále než ke kázání. Poslouchají je,ale nedoznávají proměnění. Vracejí se domů stej­ní, iací byli. A přece je proměňování hlavní věcípři mši svate, a to jak u oltáře tak 1 v životě.

Zivot mší svatou a proto třetím základním za'­konem života - přijímání! Naše doba je pela ián­ská,- smýšlí, mluví a jedná pelagiánsky. Vsecknchce dokázati svou silou.

Výchova až daleko do našich řad je pelag'iánská;výchova jen přirozenými prostředky. Církevní pro­středek milosti jde snad příležitě vedle vyučování,ale není její duší. Politika je po většině pelagián­ská, politika bez Církve. bez Ježíše, bez prostřed­ků milosti.

Sociální reforma je pelagiánská. Mluvím po­všechně. Nemluvím o výjimkách. Reformní ná­vrhy snad nepopírají zpříma vždycky prostředkymilosti; ale zpravidla je ignorují. Vedou si tak,jakoby u velikých problémů našich dnů nešlo pře­

100

devším v nejprvnější řadč' sociální otázky 0 pro—středky milosti, nýbrž o lidské'chtění a přičinění.Sociální reforma barona Prášila chce se za vlastnívlasy vytáhnouti z bahna.

Nový i starý zákon nepřipouští v tomto ohledužádné pochybnosti. Buď se buduje (staví) s Bo­hem nebo se staví nadarmo. Nestaví—liHospodindomu, nadarmo pracují stavitelé jeho. Nechrání­li Pán rnčsta, bdí strážcové jeho marně. Beze mnenemůžete nic, praví Kristus. Bez milosti a církev­ních prostředků milosti žádná sociální láska. Bezmilosti a církevních prostředků milosti žádná so­ciální spravedlnost, bez milosti a církevních pro­středků milosti žádná sociální trpělivost, žádnýmír národů a tříd.

Bez Ježíše možno snad říci, co by činiti bylo naodvrácení sociální katastrofy, ale ani bohatí, anichudí nebudou bez Ježíše s to, aby shledali toliksociální lásky a spravedlnosti, mírumilovnosti atrpělivosti, co jí je potřeba na zabránění světovéhoválečného požáru všech proti všem.

Tedy třetí díl mše svaté, třetí základní zákonsoukromého i sociálního života: spojení s Ježíšem,přijímání! V pravdě, \' pravdě pravím vám: ne­budete-li _jísti těla Syna člověka a pití jeho krve,nebudete míti ani nadpřirozeného života, životaBožího ve své duši, ani života sociální lásky a spra­vedlnosti mezi sebou.

Třetí hlavní díl mše sv., sv. přijímání, spojení sJežíšem, toť ten veliký prostředek k získlání světo­vého přijímání, spojení lidí s lidmi, bohatých schudými, chudých s bohatými, národů s národy.Svátostným přijímáním k přijímání sociálnímu!Skrze spojení s Ježíšem ke spojení: s lidmi!

101

Život mší svatou! Na konci mše sv. je požehná­ní. Na konci, pravím. Napřed obětování, proměňo­vání a řijímání. Potom teprv požehnání. Světo­vých zálionů nemůžeme měniti; duchovních zrov­na tak málo jako ani hmotných. Nad řirozene'takmálo jako přirozené. Požehnání, bla obyt jednot­livců i národů závisí na stupni, jak jsme s Církvíkonali obětování, proměňování &přijímání.

Osud světa.

Před lety napsal svobodomyslný redaktor „Jakkatolická Církev urážlivě dráždí smysl pro pravdua rozum, toho nejkřiklavčjší _příklad je viděti osvátku Božího Těla. Když povážíme, že toho dnevalí se za monstrancí miliony katolíků, kteří isoupovinni věřiti, že následkem přetajemného pro­měnění monstrance chová skutečné tělo Kristovo,měli bychom si věru zoufati, možno-li vůbec v lid­stvu bojovati o nějaký pokrok. Králové, vládní ú­řady, generálové kráčí v průvodu za takovým o­pravdu pohanským zázrakem.“

Tím by bylo dobrozdání svobodného zednáře omši sv._,0 svátosti oltářní &o sv. přijímání odbyto;bylo by tu činiti s opravdovou pohanskou modlo­službou. A velikolepá pašiová hra Pána našeho vemši sv., ku které se každé neděle 100.000 zvonyvěřící zvou, nebyla by ničím, než smutným po­blouzením lidstva. K pašiové hře může se přecekonec konců ieště jíti, - ale na mši prý nejdenikdo rozumný, žádný milovník pokroku.

Já však tvrdím naopak. Choditi na mši sv. v ně­děli 20. století jest věcí nejpotřebnější, nejroz­

102

umnější a nejnutnější. Chodíme na nedělní mšiv , protože to je naší svatou povinností. Není

to nic nového, ale dlužno to opět a opěto akovati:člověk není Bůh, je jenom tvor, ale jako .tvormá svému nejvyššímu Pánu a majiteli sloužiti.T0 je nejpotřebnější pravda mezi nebem a zemi.Býti člověkem znamená sloužiti Bohu. Kdo tomunevěří, trpí velikášstvím. Člověk bez neděle popi­rá to nejpotřebnější, základ všeho řádu, povinnostbohoslužby.

Byl jednou čas, kdy obcovau' mši sv. okládánobylo za provinění hodné smrti. Ve Skots v době„reformace“ - trestal říšský sněm takové provi­nění zabavením majetku, vyhnanstvím &dokoncei smrti. Protestantský kazatel Knox se vyslovil,že by raději viděl v zemi 10.000 nepřátel, nežaby tam byla sloužena jediná mše sv. V Angliimusil král před svou korunovací přísahati, že svatéproměnění (mešní) zavrhuje jako rouhavou pově­ru.

Než, jest ještě jiná vláda, jiný soudní dvůr ajiný zákoník, podle něhožnechoditi na mši sv. platíza provinění, jež je hodno věčné smrti. Jest jenomjedno pravé náboženství, jen jedno křesťanství, je­nom jedna oficielní bohoslužba křesťanská, ne­

krvavé obnovení pašiové hry %plgotskéskrze Kris­ta kněze všech casů a na vsec místech - mše sv.!Tedy všeobecná povinnost lidstva obcovati od

Boha nařízenému oficielnímu holdovacímu aktuokrsku zemského před Všemohoucím Proto je zá­kon pro všecky národy, jazyky a doby, účastnitise oné slavnosti, kde skrze Krista a s Kristem a vkristu prokazuje se Bohu všecka čest a sláva“.

Choditi na nedělní oběť není žádná libůstkazbožných duší, žádná soukromá věc, nýbrž zákon

103

světa. Každá nepřítomnost z lehkovážnosti neboze vzpoury při tomto oficielním klanění Bohu skr­ze Krista v oficielní den (neděli) jest v očích spra­vedlnosti Boží takové provinění, že ani tisíclc­tým trestem na onom sůětě nemůže býti usmí­řena. \

Zádný tedy trest ve smyslu státního trestníhozákona, ale ovšem. ve smyslu zákona Božího. Buď­to na mši sv., nebo do pekla. Buďto hráti účast jakozbožný modlitel na pašiové hře N. Z. před oltářem,nebo býti odsouzen ke hrozné pašiové hře ne­šťastné věčnosti. Jsme lidé., —tedy, tvorové zde proBoha, tož pro Bohoslužbu, nebo též k oficielnímslužbám Božím, ke mši svaté!

Chodíme proto „na mši sv., že máme rozum.jsme rozumní. Z jednoduché opatrnosti. Něco, cose samosebou rozumí, v neděli ohlédnouti se zpětna uplynulý týden, - takový týdenní přehled. |kdybychom mohli říci, že jsme se ničeho špatnéhonedopustili a že nám nikdo nemůže nic vytýkatia že nevíme ničeho, z čeho bychom se musili povšecky dn zpovídati, - nicméně jaká to týden­ní přehlídka plná nedbalosti„ sprostoty, hrubství,pýchy, nelaskavosti, rozmarů jenom v osmi dnech!.A jde třebas pouze o obec 0 1.000 duší.

Aponěvadž každý hřích volá o pomstu, jak trap­ně a tísnivě a hrozivě musí se mračiti nebesa tamnad tím lidem po jediném týdnu hříchů! Děsixčtáhnou se zlověstné černé mraky zatemňujíce ne­be. Blýská se. Lidé cítí ve chvějícím se srdci: Bůhje rozhněván! Bůh musí trestati!

Proč nás míjí tak mnohá bouře božské spra­vedlnosti? Proč tak málokdy udeří? Proč s námijedná Bůh ještě tak milosrdně (: shovívavč? Po—vím vám to. Je to pro mši sv. Je to pro tělo. které

104

se za nás vydává. Je to pro krev. která se za násvylévá na odpuštění hříchů. Je to pro Ježíše Kris­

(,který se za nás na oltáři obětuje & se modlí.: je tu skutečně. opravdu a osobně přítomen. Bůhzřel tu pašiovou hru a byl usmířen.

Dnes Zrovna tak jako o velkém.pátku. Hrozné ze­mětřesení otřáslo půdou bohovražedného Jerusa­lema. Slunce se zatmělo. Příšerná tma ležela nadzemí. Úzkost a strach zmítaly lidem. Jen okamžikještě a bude po Jerusalemě, městě a lidu. Nebude'ich. V tom skoná Ježíš na usmíření za městoa lid a svět. Pašiová hra dostoupila svého vrcholu.Bůh odpouští. Bůh čeká. Zemětřesení přestává.Záře sluneční se zase vrací.

Od té doby není tomu jinak. Po týdnu hříchůneděle. ! každá neděle obětí smíru. Lid se ob­jeví před oltářem. Pak příjde Ježíš-kněz. Započnepašiová hra Nového a věčného zákona. Po nějakéřadě podivuhodných modliteb je tu ten veliký,svatý okamžik. Lid padá na kolena. Nyní šeptáhlas tichou svatyní: hoc est corpus meum! Toťjest chléb. který se za \-ás vydává. Tatoť jest krev.která se za vás vylévá na odpuštění hříchů.

Ježíš ve svém celém božství a lidství je při­tomen a modlí se a obětuje jak jenom Všemohou­cí a nevýslovně Svatý se může modliti & oběto­vati za hříchy obce (farnosti) o smilování. Bou'řehněvu Božího táhne se dále. Bůh čeká. Bůh máještě jednou trpělivost, ——až je konečně dosti.To všecko se odehrává neviditelné, tajemně aleskutečně.

Zkuste to někdy. Odstraňte mši sv. ze světa,a svět zahyne. Nepříjde--li už Kristus Pán a ne­modlí- li se za hříchy naše, přijde trestající spra­vedlnost .n kárá. Svět může konečně. obstáti bez.

105

páry, beze strojů & železných drah—,ale bez čehonemůže trvale a šťastně obstáti, to Je Ježíš, smír­ná oběť v proměňování.

Musíme na mši sv., nechceme-li zahynouti!

106

Obsah.

Předmluva .IVOMluva oltaru

Kdo obětují?Královské kněžstvo

Katolická akce a liturgie

Myšlenka pospolitosti .Součinnost

AspergesDominus vobiscum

Amen

Ježíš káže

Křesťanství dává .

Smysl proměňováníSrdce katolicismu

Zvonek zvoní k proměňováníPohotovost k hrdinství

[te, missa est!

Neděle & mše svatá

Věčný oheňZivot mši svatou

Osud světa . 102

Ptelát Robert Miidet:

Zpět ke mši svaté!Se svolením nakladatelství

„Nazareth“ v Basileji

přeložil

čestný bisk. kone. radaTomáš Coufal.

*

Knihu tuto vytiskla tiskárna

Dtužstva Vlast v Praze pro

CyriIOoMetodčjskě

knihkupectvíGustava Francla v Praze [.

Na Perštýně č. 14. v měsícibřeznu léta Páně 1938.

R. Mader

Živ buď Ježíš KrallKč 4'50

váz. Kč 9'50 *

Xaver Dvořák

Pange LinguaApotheoaa Eucharistie

Kč 15'­viz. Kč 21'­

P. Sllv. Braito. O. P.P. Reg. Dacík, O. P.

Kristus Spása světaKč 17'50

váz. Kč 23'­

Vrcholné díloo božském Srdci Páně.„Musi totiž kralovat“(Oportet illum regnare)Asketicko pastorální úvahyo Božském Srdci Pinč

Z italského přeložilMikuláš Levý

Kč 27“—viz. Kč 35'­

CestaDuchovní cvičení pro kněze,řeholníky a řeholniceP. Klemens Minařík,O. P. M.

Kč 35'­viz. Kč 45'­